Nepřímé náklady na držbu podílů v dceřiné společnosti

Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku potvrdil, že daňové subjekty musí prokázat skutečnou výši nepřímých nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiných společnostech, pokud se chtějí vyhnout paušální částce 5 % z přijatých dividend.

V nedávno vydaném rozsudku sp. zn. 10 Afs 175/2024 Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl kasační stížnost, která se týkala výše nepřímých nákladů na držbu podílů v dceřiných společnostech ve zdaňovacím období 2013. NSS tak potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a daňových orgánů.

Podstatou sporu tak byla aplikace § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP, ze kterého vychází zákonná domněnka, že výše režijních nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiných společnostech se stanoví na 5 % příjmů z podílu na zisku vyplácených dceřinou společností, neprokáže-li poplatník, že jejich skutečná výše je nižší. Smysl tohoto ustanovení je založen na úvaze, že příjem, který inkasuje mateřská společnost v souvislosti s držbou podílu ve své dceřiné společnosti, má zpravidla podobu dividend, přičemž obecně platí, že tento dividendový příjem je u mateřské společnosti od daně osvobozen.

Daňový poplatník tedy potom nese důkazní břemeno, aby prokázal, jaká je skutečná výše režijních nákladů. NSS, stejně tak jako městský soud a daňové orgány však dospěl k názoru, že argumentace stěžovatelky byla značně nekonzistentní a nelogická. Správce daně totiž na začátku sporu zhodnotil, že výpočet těchto nákladů předložený stěžovatelkou na cca 96 mil. Kč nerespektoval aktuální ekonomicky zdůvodnitelná kritéria a přistoupil ke stanovení nákladů v paušální výši (a navýšil tak tyto náklady na cca 286 mil. Kč). Proti tomuto se stěžovatelka odvolala a v průběhu řízení předložila nový výpočet na stanovení skutečných režijních nákladů (na cca 160 mil. Kč). Předmětný výpočet žalovaný, tedy Odvolací finanční ředitelství, akceptoval, přičemž stěžovatelka tento její výpočet následně opět zpochybnila.

Stěžovatelka také zdůrazňovala, že všechny její dceřiné společnosti mají vlastní řídicí a vedoucí pracovníky, zatímco členové vedení stěžovatelky se věnují vedení samotné stěžovatelky. Do nákladů na držbu podílů proto, dle ní, nemohou spadat osobní náklady na členy představenstva. Ti se totiž mohli věnovat činnostem spojeným s držbou podílů maximálně na schůzích představenstva, kterých bylo v roce 2013 celkem 13. I v tomto případě však NSS souhlasil se žalovaným, který správně uvedl, že do výkonu práv akcionářů je třeba zahrnout rovněž běžnou činnost podnikatelského subjektu, do které spadá také správa vlastního majetku.