Daňové ztráty a promlčecí lhůty při změnách vlastnických struktur

Zákon o daních z příjmů stanovuje omezení pro uplatnění daňových ztrát v obdobích následujících po  podstatné změně vlastnické struktury. Nejvyšší správní soud v rozsudku 7 Afs 191/2021-35 konstatoval, že omezení možnosti uplatnění ztrát nijak neovlivňuje běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně.

Podstatná změna vlastnické struktury může mít za následek nemožnost uplatnění daňových ztrát. Jejich uplatnění po takové změně (nabytí nebo zvýšení podílu, které v úhrnu přesáhne 25 % základního kapitálu nebo hlasovacích práv, případně založí rozhodující vliv) je podmíněno splněním testu stejné aktivity, kdy alespoň 80 % příjmů po změně musí být tvořeno z činností, ze kterých ztráta vznikla.

Ve zmiňovaném rozhodnutí zaznamenala společnosti MLC ztrátu za období 2012. V obdobích 2013 a 2014 podstoupila podstatné změny ve vlastnické struktuře, přičemž z důvodu těchto změn konstatovala nemožnost uplatnit odpočet daňové ztráty z období 2012. Následně byla ve společnosti zahájena daňová kontrola, kterou společnost považovala za nezákonnou kvůli nemožnosti uplatnění daňových ztrát po změně vlastnictví. Podle společnosti se na období 2013 až 2017 neměla vztahovat speciální prodloužená lhůta z titulu ztrát.

Nejvyšší správní soud rozhodl, že tato argumentace je nesprávná. Omezení uplatnění ztrát po podstatné změně vlastnické struktury totiž není absolutní, nýbrž relativně podmíněné testem stejné činnosti. Společnost tedy měla zachovanou možnost ztrátu uplatnit, což v souladu se zněním zákona zakládá speciální lhůtu pro daná období. Soud také konstatoval, že jednou rozběhlá prekluzivní lhůta nemůže být následkem izolovaného jednání jen jedné ze stran zkrácena.

V případě potřeby pomoci se změnami ve vlastnických strukturách, akvizicemi a přeměnami obchodních korporací se neváhejte obrátit na autory článku, kteří vám rádi poradí a pomohou posoudit celý proces.