Krize Evropy vypukne za dva roky. Prozíravé firmy už budou dávno v Saúdské Arábii

Celní války Donalda Trumpa jsou pro evropské firmy jen poslední kapkou zmaru, pokud jde o podnikání na starém kontinentu. Evropa byznysu nepřeje a za současných podmínek nemá ani smysl zaklínat se zdánlivě spásnými projekty typu gigafactory. „Gigafactory v Evropě? Nesmysl! Zkuste najít jednu, která není v problémech. Nejde jen o baterky, ale o to, že neumíme udržet výrobní kompetence, a to od řemesel po vývoj. Neučíme se pracovat rukama, zároveň děti nedostávají kvalitní výuku techniky, programování nebo angličtiny,“ uvádí expert na restrukturalizace poradenské firmy PwC Petr Smutný v rozhovoru pro E15. Podle něho není Evropa řízena selským rozumem, ale ideologií. Výsledkem je chaos.

Vidíte do střev ekonomiky ve fázi, která zdaleka předbíhá případné viditelné problémy typu insolvencí. Jaká je podle vás skutečná kondice české ekonomiky?

V našem oboru se kondice často měří podílem nesplácených úvěrů. Když byla finanční krize, pohybovalo se to až kolem deseti procent. Dnes jsme dlouhodobě mezi jedním až dvěma procenty, což je velmi nízká, v podstatě zdravá úroveň. Ale tyhle statistiky nepostihují všechno. Třeba Liberty, aktuálně velká insolvenční kauza, se v těchto číslech vůbec neodrazí, protože jim banky už dávno nepůjčují.

To je jeden z důvodů, proč čísla z bankovního sektoru nejsou úplně vypovídající o reálné kondici ekonomiky. Kromě toho je důležité si uvědomit, že čísla v bankovnictví reflektují až zpožděné důsledky. To znamená, že i když se v ekonomice něco zásadního děje, neprojeví se to v nesplácených půjčkách okamžitě. Typicky je tam zpoždění jednoho až dvou let. My jsme u těch případů přítomni už mnohem dřív, často ve chvíli, kdy firma ještě není v insolvenci, ale začíná být jasné, že situace směřuje k problémům.

Takže ty největší případy se v bankovních statistikách ani nemusí projevit?

Přesně tak. Liberty je velký případ. Na začátku tam bylo pět tisíc lidí. Dnes se ten případ vůbec neprojevuje v číslech bank, protože s nimi žádné úvěrové vztahy neměli. A to je problém: protože veřejně dostupná data neukazují reálný stav. Dneska se klíčové věci v ekonomice dějí mimo bankovní sektor. Řada firem funguje díky alternativnímu financování, skupinovým půjčkám, mezinárodním cash poolingům a podobně. Tohle všechno zkresluje obraz toho, jak je na tom ekonomika doopravdy. Až zhruba v roce 2027 podle mě uvidíme, co se dnes tiše hromadí. Je to jak naplněná přehrada, voda přibývá, ale hráz zatím drží. Když povolí, nebude prostor na improvizaci.

Jaký dopad na Česko bude mít chronická chřipka německé ekonomiky?

Vždycky máme zpoždění za Německem. Je tam silná korelace – kolem 80 procent – a navíc půlroční až roční posun. Co se děje v Německu, se dřív nebo později promítne i sem. Už dnes vidíme první známky ochlazení. Například v automobilovém průmyslu, který je na tom podle mého názoru velmi špatně. A není to jen mediální dojem. My to vidíme na konkrétních případech.

Například? Koncentrují se problémy do určitých sektorů?

Určitě automotive. Letos jsme pracovali na několika případech, kdy německá mateřská firma zkrachovala a její česká dcera byla funkční, ale bylo nutné ji rychle prodat, jinak by padla taky. Často ty německé matky ještě z českých dcer stahují hotovost, aby si koupily čas. Tím znemožní restrukturalizaci. Obvykle to bývá ještě navázáno na různé nástroje typu cash pooling, takže dceřiná společnost nemá žádnou autonomii. V jednu chvíli prostě dojdou peníze a není jak pokračovat. Typicky máme několik týdnů na to najít nového vlastníka a zajistit, aby se výroba nezastavila – jinak se řetězec rozpadne. V takových situacích jde i o hodiny.

Dá se říct, že jsou paradoxně německé firmy ve větších problémech než ty české?

V řadě případů ano. Mám za to, že ty německé matky často přenášejí problémy na své dcery, místo aby je stabilizovaly. To znamená, že české firmy, které by za jiných okolností mohly přežít, jdou ke dnu jen proto, že jsou součástí většího problému na úrovni koncernu.

Automotive je nejvíce na očích, jsou problémy i jinde?

Další sektor je ocelářství – globálně i lokálně v tragickém stavu. A energeticky náročná odvětví obecně: chemie, metalurgie, těžký průmysl. Přibývá ale i menších firem, které nezvládly přechod na vyšší přidanou hodnotu. Technologická transformace se nekoná, inovační kapacita je slabá. A jestli je cena elektřiny v USA třetinová oproti Evropě, tak je jasné, kam budou investice směřovat. Vidíme, že se firmy přesouvají do Ameriky, Saúdské Arábie, Malajsie nebo třeba Ománu. Tam se staví nové, moderní a efektivní závody.

V Saúdské Arábii nebo Ománu vznikají moderní ocelárny o 30 až 40 procent efektivnější než ty evropské. Tam je energie, kapitál i odhodlání. U nás je naopak regulace, drahota, nejistota. Evropa tím vyklízí pozice. A přitom nemá plán B. Nemáme ani rámec, jak znovu nastartovat průmysl, ani strategii, jak ho nahradit. Zůstáváme v mezičase, který může být ekonomicky smrtící.

Útěk byznysu na Blízký východ je spíše výjimkou nebo trendem?

Trendem, rozhodně. My máme v regionu Perského zálivu pobočku a tamní růst je enormní. Zatímco v Evropě je pět procent považováno za úspěch, tam rostou tržby o třicet procent ročně. Mají levnou energii, zdroje a hladový trh. Když k tomu přidáme, že investují do moderních technologií, není se čemu divit, že investice míří tam. A nejde jen o politiku Trumpa, odchod z Evropy byl horkým tématem už před ním, jeho nástup byl jen poslední kapkou.

V čem Evropa primárně ztrácí konkurenceschopnost?

Evropa je přeregulovaná, energeticky drahá a nepředvídatelná. To investory odrazuje. Navíc některá rozhodnutí – jako masivní podpora elektromobility – jsou podle mě unáhlená. Pokud se ukáže, že jsme vsadili na špatnou kartu, budeme mít velký problém. Chybí nám širší vize a selský rozum. Politika nemůže nahrazovat ekonomickou logiku. A místo inovací se pálí dotace. Přechod ke znalostní ekonomice zůstal na papíře. Musíme začít konat. Teď, ne za deset let.

Například při stavbě jaderné elektrárny bych očekával, že se bude hledat evropské řešení. Proč si taháme technologie odjinud, když bychom mohli posílit domácí trh? Evropa má pořád obrovský potenciál a velká část světových technologií pořád pochází z Evropy, ale nesmí se roztříštit. Potřebujeme jednotu, strategické investice a podporu domácích firem. Jen tak můžeme znovu získat technologický náskok.

To zní skoro překvapivě, Evropa jako technologický lídr. Jakou expiraci tahle éra má?

Evropa byla technologický lídr. A pořád ještě má základ, na kterém může stavět. Je to nejvíce sofistikovaná část světa. Ale začínáme ztrácet kontinuitu. Pokud zavřeme fabriky a profese zaniknou, bude trvat roky, než je znovu obnovíme. A to se už teď děje. Lidé odcházejí, školy se zavírají, mladí lidé nechtějí pracovat ve výrobě. Stát by měl aktivně podporovat technické vzdělávání a výrobní obory.

Potřebuje Evropa strukturální proměnu ekonomiky, případně v jakém směru?

Určitě, ale ta už probíhá. Odcházíme od průmyslové ekonomiky 19. století – uhlí, ocel, hromadná výroba. Zavřely se doly, uhelné elektrárny, ustupuje železniční doprava. Ale náhrada není připravená. Elektromobilita se prosazuje uměle. Green Deal je politické rozhodnutí bez odpovědi na otázku, „co bude dál“.

Je to problém přístupu, nebo vize?

Obojí. Rozhodnutí nejsou řízena selským rozumem, ale ideologií. Výsledkem je chaos. V Evropě mluvíme o inovacích, ale nejsme schopni konkurovat v základních technologiích. Gigafactory v Evropě? Nesmysl! Zkuste najít jednu, která není v problémech. Nejde jen o baterky, ale o to, že neumíme udržet výrobní kompetence – od řemesel po vývoj. Neučíme se pracovat rukama, zároveň děti nedostávají kvalitní výuku techniky, programování nebo angličtiny. Výsledkem je digitálně negramotná generace, která nemá nástroje, jak být konkurenceschopná.

Z čeho tedy Evropa a Česko budou žít?

Z inovací – pokud je zvládneme. Ale místo toho produkujeme absolventy sociálních věd, zavíráme učiliště a máme přebujelý veřejný sektor. Už nejsme levná montovna, ale ani technologická špička. A to je smrtelná kombinace. Potřebujeme podporu technického vzdělávání, modernizaci učňovského školství, exportní podporu – ne další strategii na papíře. Školství dnes produkuje spíš systémové závislosti než samostatné lidi schopné řešit složité problémy.

Posunul se nějak v posledních letech význam procesu restrukturalizace?

Dnes už nejsme v době, kdy restrukturalizace znamenala pouze snížení nákladů a prodej části firmy. Teď často přenastavujeme celou logiku fungování – měníme strukturu výrobního portfolia, zavádíme nové procesy, přecházíme na jiné trhy. Trh se vyvíjí. Dříve jsme pracovali většinou s firmami, které už byly v úpadku. Dnes nás oslovují i firmy, které ještě nemají zásadní problémy, ale chtějí se připravit na změny. A to je dobře. Prevence je levnější než hašení požáru.

Mění se i motivace vlastníků?

Ano, jednoznačně. Dříve byla hlavní motivací záchrana firmy. Dnes je to často i příprava na prodej, vstup investora nebo generační obměna. Je tu i více rodinných firem, které řeší, jak firmu předat další generaci. A současná nejistota celý proces urychluje. Lidé si uvědomují, že nemají čas čekat dalších pět let, jestli se situace zlepší.

Takže z vašeho hlediska se můžete těšit na růst byznysu?

Myslím, že restrukturalizací bude přibývat. A ne proto, že by všechno kolabovalo, ale proto, že se trh mění. Firmy, které chtějí přežít a růst, musí být připravené se transformovat. To znamená nové technologie, nové obchodní modely, větší důraz na efektivitu a flexibilitu. A my jim s tím pomáháme. Přichází nová éra – restrukturalizace jako standardní nástroj strategického řízení, ne až jako poslední záchrana.

Máte pocit, že české firmy jsou na tuto změnu připravené?

Některé ano, jiné vůbec. Vidíme extrémy – firmy, které investují do digitalizace, diverzifikují trhy, budují značku a lidský kapitál. A pak takové, které i v roce 2025 nemají CRM, personalistiku řeší v excelu a strategii tvoří majitel podle intuice. Rozdíl se bude zvětšovat. A ti připravení budou mít náskok. Krize totiž ne vždy ničí – často urychluje vývoj a vytváří nové příležitosti.

Co byste dělal, kdybyste měl teď z fleku začít řídit evropskou ekonomiku?

Okamžitě bych podporoval domácí trhy. Pokud stavím jadernou elektrárnu, proč si nezajistím výrobu technologie v Evropě? Potřebujeme být strategicky soběstačnější. Musíme přemýšlet jako celek, ne jako 27 států, co si hraje na vlastním písečku. A konečně začít řešit věci podle dopadu, ne podle politické módy. Pokud chceme být geopolitickým hráčem, musíme si umět poradit i bez Číny nebo Ruska. A znovu si definovat, co vlastně znamená být silnou ekonomikou v 21. století.

Kde byste začal, kdybyste byl krizovým manažerem EU?

Začal bych od konce – definoval bych si, co chceme, aby Evropa byla. Musíme si přiznat, že model, na kterém jsme stavěli – levná práce a energie – už neplatí. Jestli chceme zůstat silnou ekonomikou, musíme investovat chytře, podporovat domácí trh a technologickou soběstačnost. Jinak budeme jen montovnou pro jiné kontinenty. Anebo vůbec ničím.

Má na svou proměnu Evropa ještě sílu?

Má, ale musí jednat hned. Čas se krátí. Dnes ještě máme infrastrukturu, know-how, kapacity. Ale odchází nám lidi, mizí profese, školství vyrábí diplomy místo schopností. Pokud nezměníme kurz, bude z nás do deseti let skanzen. A to nejen ekonomický, ale i mentální. Už dnes to vidíme na neschopnosti řešit věci systémově. Přitom pořád máme šanci – ale musíme ji začít konečně využívat.