Fotbal je pro mě happy místo

Bavit se s lidmi, sportovat a pomáhat – bez toho si Tereza svůj život představit nedokáže. V PwC se už druhým rokem stará o hledání nových talentů do týmů a ve volném čase se věnuje ženskému fotbalu. Mimo jiné usiluje o lepší podmínky pro mladé sportovce, k čemuž ji vedla vlastní negativní zkušenost. „Chtěla jsem ji otočit v něco dobrého pro mě a být oporou i ostatním,“ říká.

Recruitmentem a headhuntingem se zabýváš už od školy, v korporátu jsi ale poprvé. Jak své působení v PwC hodnotíš?

Za mě naprostá spokojenost! Baví mě mezinárodní prostředí, skvělý tým i neustálý kontakt s novými lidmi. Headhunting na volné noze, který jsem předtím dělala, je hodně o business developmentu, o snaze hlídat si sám zakázky i klienty. To tady člověk dělat nemusí, protože má všechno pod jednou střechou. Taky mám radost, že konečně využiju angličtinu. Hledám třeba pozice do FinCrime týmu a tam češtinu nepotřebují, takže přijdu hlavně na callech a pohovorech do styku s řadou cizinců.

Co všechno tady máš na starost?

Obecně hlavně nábor pro týmy, které řeší transakce, valuace, due diligence nebo forenzní služby. Spolu s hiring manažery si ujasníme, koho hledáme, vyvěsím inzerát, aktivně sháním a oslovuju kandidáty, zadávám online assessment, absolvuju první pohovory a celkově hlídám průběh až do finální nabídky. Částečně jde o klasický nábor, částečně o headhunting, což mě baví, protože hledám lidi s různými zkušenostmi a celkově je každý případ jiný.

Mluvit stále s novými lidmi také není pro každého. Co je na tom největší výzva?

Právě kontakt s novými lidmi mě vyloženě baví, takže skutečná výzva je spíš najít v rozumném čase na náročné pozice správné uchazeče. Na trhu jich je málo, proces se často protáhne, a proto musím hledat další cesty, jak situaci vyřešit. Komunikace nebo zamítací cally už jsou rutina, ale nejtěžší je, když není vhodný člověk dlouho k nalezení.

Takže kvalitní kandidáti na trhu chybí?

Celkem ano, protože náplň práce v mých týmech je specifická a požadavky náročné. Často se stane, že uchazeč odpadne po case study nebo online testech. Jsou pozice, které visí tři čtyři měsíce, někdy i déle. Někdo nabídku odmítne a začínáte od nuly. Do toho se mění potřeby businessu. Jednou chtějí seniornější profil, jindy juniornější. Je to dynamické a změny můžou nastat během 14 dnů.

Podle čeho poznáš, že někdo zapadne do PwC?

Hodně záleží na mindsetu. V PwC je jakožto v konzultantské firmě spousta úkolů, termínů a taky orientace na klienta. Každý z nás musí chtít podávat co nejlepší výkon a snažit se růst. Není to prostředí, kde se jen existuje. Já sama tady stále objevuju nové role a zkouším něco nového. Důležitá je komunikace, protože většina postů zahrnuje přímou interakci s klienty. U analytických pozic je prostor pro introvertnější povahy. Každý tým je jiný, takže „culture fit“ vždy potvrzují manažeři. Oni nejlépe poznají, jestli si ve svém týmu dokážou daného jedince představit.

Kromě práce se věnuješ spoustě dalších aktivit, mimo jiné projektu Trénujeme s respektem. Co tě k němu přivedlo?

Byla to bohužel moje vlastní negativní zkušenost ze sportovního prostředí, o které jsem se rozhodla mluvit veřejně. Pak mě oslovila současná ředitelka projektu Markéta Pluhařová a já cítila, že tohle je přesně to, co může přinést změnu. Zaměřujeme se na bezpečný prostor pro děti a mládež – aby na prvním místě bylo jejich zdraví a radost, ne medaile. V Česku stále chybí systém, který by na toto dohlížel, a tak se snažíme vzdělávat trenéry, rodiče i samotné sportovce.

Tvoje osobní zkušenost musela být velmi náročná. Co tě přimělo o ní mluvit veřejně?

V atletice jsem bohužel zažila dlouhodobé sexualizované násilí ze strany trenéra. Celá věc skončila u soudu a byla to velká kauza. Já sama s tím žiju dodnes, ale díky terapiím můžu fungovat a taky pomáhat dál. O všem mluvím hlavně proto, že v českém sportu není skoro nikdo, kdo by podobné zkušenosti veřejně sdílel. Zkouším své zážitky otočit v něco dobrého – pomáhat ostatním, dělat osvětu a ukazovat, že i s takovým příběhem se dá žít dál. Díky tomu se na mě obrací lidé, kteří si prošli něčím podobným. Někteří se mnou byli v kontaktu i roky, takže vidím, že to má smysl.

Daří se vám měnit věci k lepšímu?

Určitě ano. Získali jsme grant, vyškolili první čtyři oficiální safeguarding officery, vytvořili e-learning, který v Česku vůbec neexistoval, a snažíme se dostat povědomí o bezpečném sportu do co nejvíc klubů. Některé z těch velkých, třeba fotbalová Slavia, už dokonce školení povinně zavedly. Sice zatím neobsáhneme celou republiku, ale základna lidí roste a posun je vidět – i když pomalejší, než by bylo ideální.

Sportu se věnuješ aktivně pořád, hraješ fotbal a daří se ti. Řekneš nám víc?

Fotbal hraju už 7 let, předtím to byla 12 let atletika. Začínala jsem ve třetí lize, pak hrála za Prague Raptors ve čtvrté lize a s týmem se nám podařilo vykopat postup do druhé ligy, kde hraju už 5 let. Teď jsme po půlce sezony první v tabulce, a pokud udržíme formu, je reálné, že bychom postoupily až do první ligy. 

Jak často trénuješ a jak vypadá váš tým?

Trénujeme třikrát týdně a o víkendech máme zápasy. Sezona začíná v půlce srpna, jsem tedy každý víkend na hřišti. Prague Raptors je multikulturní klub, takže tam mluvíme anglicky a jsme poskládané ze zemí z celého světa, což mě taky těší.

Dokážeš říct, proč sis oblíbila zrovna fotbal?

Když jsem ve 23 letech končila s atletikou, nechtělo se mi přestat sportovat úplně. Po prozkoumání různých možností si mě nejvíc získal fotbal, ale samozřejmě jsem nečekala, že se s ním dostanu až do druhé ligy (smích). Baví mě, že jde konečně o týmový sport, kde člověk není jenom sám za sebe, právě jako v atletice. Fotbal je pro mě happy místo a užívám si, že se sportem konečně bavím.