Život v jednom kole mě baví

Pokud máte pocit, že je toho na vás moc, ještě jste nepoznali Adélu Benediktovou. Finanční auditorka z brněnské pobočky stíhá vedle práce i hraní volejbalu na vrcholové úrovni – a aby toho nebylo málo, studuje ještě prezenčně magistra. V práci je pro ni důležitá sehranost, na kterou ze sportu zvyklá – právě proto prý PwC byla láska na první pohled.

Jaká je tvoje aktuální pozice v PwC, a jak ses k nám dostala? 
Do firmy jsem nastoupila v posledním ročníku bakaláře a už třetím rokem působím jako stážistka. Bylo mi jasné, že budu kvůli volejbalu prodlužovat – a sport zase tak lukrativní není, takže hledání brigády bylo na místě. Firmy z velké auditorské čtyřky jsou partnery fakulty a každý rok dělají odpoledne s auditory, tak jsem se byla na jeden nábor podívat.  
Byli na něm personalisti a manažer z PwC – a byli mi tak sympatičtí, že mě ani nenapadlo zkoušet něco jiného.

Co se ti na novém prostředí nejvíc líbilo?
Noví kolegové byli sehraní a komunikovali spolu. Uvolněná a přátelská atmosféra už byla jen třešnička na dortu. Začíná to už u nabírání nových lidí – personalisti ví, koho vybrat a jak s nováčky pracovat, abychom se nakonec sešli jako dobrý kolektiv. Málokdy se stane, že by mezi nás někdo nezapadnul, jsme typově podobní lidé a hodně si sedíme, což je fajn. 
Ti, kteří s prací v PwC začínají, se od začátku mohou spolehnout na pomoc seniornějších kolegů – ať už přiřazených „buddies”, kteří je seznámí s běžným chodem kanceláře, nebo manažerů, se kterými dělají své první projekty. Kvalitní koučink pak vede k tomu, že i samotná práce je udělaná rychleji a kvalitněji, a nikdo nic nemusí vysvětlovat víckrát.

Jak dlouho trvalo, než ses dostala k větším zakázkám? 
K tomu došlo vlastně hned. Nejdřív probíhají tři týdny školení, a pak je člověk hned nabookovaný na nějakou zakázku a začíná. My jako juniornější kolegové jezdíme často na inventury, což je pro nás zpestření – můžeme se třeba podívat do skladu nebo výroby společností. Ke klientům se jezdí taky na tzv. předaudit, a spolu s manažerem a seniornějším kolegou se máme možnost potkat už i takhle ze začátku s finančními řediteli a dalšími vysoce postavenými lidmi, což je taky velká zkušenost.

Zažila jsi už v práci nějaké krušnější chvíle? 
Žádný konkrétní fuckup si asi nevybavím, ale náročnější je určitě období, kdy se sejde zkouškové s auditní sezonou. I tehdy se ale dá přijít za manažerem a říct – hele já se omlouvám, mám toho teď hodně a potřebuji se učit na zkoušku, a nikdy nebyl problém, že by někdo řekl ne, musíš být tady. Spíš jsem slyšela – jasně, máš k práci i školu, tak jestli potřebuješ, vem si den volno a na zkoušku se připrav. Jsou v tomhle rozumní a ví, že studium je pro nás stážisty taky důležité. 

Vedle práce ještě stíháš hrát vrcholově volejbal. Jak to jde dohromady? 

Jen díky klubu, ve kterém hraji, VK Šelmy Brno. Jedná se o jediný vrcholový klub v Česku, který je otevřený i studentkám, pracujícím ženám nebo maminkám – a tak, i když hrajeme nejvyšší soutěž, máme tréninky jen jednou, a ne dvakrát denně, takže se dá stihnout i práce.  
Klasicky vstávám hodně brzo ráno, jdu do práce na sedmou, abych stihla svých devět hodin, pak jdu ještě na hodinu do posilovny a pak na trénink. Přítel je taky bývalý vrcholový sportovec, takže jsme zvyklí, že se vidíme jen v neděli a respektuje to, kdybych měla k sobě někoho jiného, tak by to moc nešlo. Práce, škola, a do toho vrcholový sport… 

Stojí ti to pořád za to? 
Je fakt, že občas si sama říkám, jestli nedělám chybu, když na všechno kývnu. Když jsem ale zvažovala, že bych s něčím přestala, řekla jsem si – školu dodělat chci, práce mě hrozně baví a rozhodně v ní chci pokračovat, a volejbal mě nutí dělat něco pro tělo i tříbit si myšlenky třeba během auditní sezony. Navíc tím, že jsem volný čas neměla už od dětství, tak mi to tak ani nepřijde. :)