Naučil jsem se nemít potřebu být nejlepší

V PwC začínal už za studií jako konzultant se specializací na restrukturalizace, v září pak přešel na full-time. Jak sám přiznává, s plným úvazkem přišla nejen větší zodpovědnost, ale zároveň potřeba si urovnat priority a najít nejefektivnější cestu, jak náročnou agendu zvládnout. Díky PwC se Tom Křížek dostal také k hraní fotbalu, který pro své kolegy organizuje každý týden. „Vedle nových kamarádů mi to dalo pocit hrdosti, že vše i díky mně stále běží,“ říká mimo jiné v rozhovoru. 

K PwC tě přivedlo už studium na VŠE. Jak k tomu došlo? 

Na škole byl seminář, kam pravidelně chodili odborníci z praxe, a to včetně konzultantů z PwC. Během něj se řešily i case study a já si díky tomu poprvé dokázal představit, jak svět restrukturalizací vypadá. S lidmi z týmu jsem se seznámil až na pohovorech. Minulé září jsem tak do PwC nastoupil na part-time a teď, po konci školy, mám už plný úvazek.

Jak hladký byl přechod?

Z hlediska času šlo o kontinuální změnu, ale z hlediska náplně práce je to úplně někde jinde. Člověk už na povinnosti nepřestane myslet hned po odchodu z kanceláře, protože má větší zodpovědnost, na druhou stranu se ale dostávám k agendě, která je často mnohem důležitější a zajímavější.

Jak taková agenda vypadá a jaké je tempo tvých projektů?

V současnosti pracuji především na projektu finanční restrukturalizace pro jednoho klienta, kde připravujeme restrukturalizační plán. Pro jeho vytvoření je nutné porozumět stavu firmy a příčinám současné situace, která vedla k nutnosti firmu restrukturalizovat. Následně je potřeba navrhnout řešení, které obstojí u všech stran procesu – věřitelů, soudu a dalších stakeholderů.

Podílím se primárně na přípravě restrukturalizačního plánu. Prakticky to znamená, že jsem součástí komunikace s jednotlivými stranami a na základě podnětů od manažerů projektu zpracovávám analýzy a vstupy do plánu. Některé projekty mají pravidelný rytmus, u jiných se střídají klidnější období s velmi intenzivními, kdy jde všechno ostatní stranou. Je proto potřeba být flexibilní a přizpůsobit se fázi, ve které se projekt právě nachází.

Napadá tě něco, kvůli čemu bys doporučil praxi v PwC?

Je tu skvělý průsečík mezi analytickou prací a komunikací s lidmi. Člověk se naučí klást správné otázky ve správnou chvíli. Po škole je podle mě PwC ideální, protože každý se už něco naučil, někoho potkal, někým se stává. A tady přijde do prostředí, kde se dá všechno skutečně aplikovat. Snadněji se tak zjišťuje, čím chcete trávit čas a čím ne. I moje každodenní fungování se díky novým zkušenostem hodně změnilo.

Jak přesně?

Snažím se být mnohem efektivnější a úplně se mi proměnila datová i komunikační hygiena práce. Naučil jsem se dělat průběžné kontroly. Nebo pracovat v týmu transparentně, aby každý, kdo po mně má práci převzít, věděl, kde a jak na mě může navázat. Všechno musí být dohledatelné a pochopitelné pro kohokoli, kdo to kdy otevře. V předchozích firmách byl sice větší klid a víc času, ale profesionalita byla oproti tomu, co zažívám teď, výrazně nižší.

Jak vnímáš tým a firemní prostředí?

Jednoznačně pozitivně. Jsou tu samí chytří a schopní lidé, kteří mají ambice, a nikdo z nich se tu rozhodně neocitl náhodou. Zároveň spolu trávíme spoustu času i ve svém volnu. Dělají se pravidelné afterworky a třeba dnes máme Den mužů, kdy se naučíme čepovat pivo, máme soutěž v chlebíčcích nebo si zahrajeme poker. Takové akce tu jsou skoro každý měsíc. V lednu jedeme společně do Alp, na podzim jsme byli na víkendovém výletě… Prostě je tu kultura, kde se lidi opravdu znají a chtějí spolu trávit čas i mimo kancelář.

Kromě toho v PwC hraješ fotbal v mužském týmu a trénujete každý týden. Jak ses k tomu dostal?

Jsem proaktivní člověk, takže mě hned po nástupu zajímaly různé volnočasové aktivity. Můj buddy mi řekl o fotbalu, ať si zkusím zahrát s týmem. Tak jsem do toho šel, i když jsem naposledy kopal do míče na základce. Celkem v PwC hrálo přibližně šedesát lidí a kolegové, kteří organizovali tréninky, zrovna odcházeli. Někdo se mě pak zeptal, jestli bych to nechtěl vzít na sebe, a já souhlasil. Od té doby řeším, abychom měli kde hrát, sešli se v dobrém počtu a aby všechno klapalo i v komunikaci s holkama fotbalistkama. Společně s kolegou dáváme dohromady i nábor nováčků. Díky tomu je nás ve skupině už kolem sedmdesáti, ale na tréninky nás chodí tak dvanáct až šestnáct. 

Jak moc ses za tu dobu zlepšil ty sám?

Zlepšil jsem se určitě. Máme mezi sebou i kluky, kteří fotbal hrajou odmala, takže úroveň je různá. To ale není špatně, protože člověk musí potlačit ego, když ví, že je nejhorší na hřišti, a jde do toho s větší pokorou (smích).

Co všechno ti fotbal dal? 

V první řadě kamarády a pocit, že tu někoho znám. Jsem hrdý i na to, jak vše funguje, protože organizaci řeším každý týden nehledě na dovolenou. Hlavně jsem se ale naučil nemít potřebu být nejlepší, protože vím, že na některé kolegy jednoduše nemám. A je to úplně v pohodě. Nejdůležitější totiž je, že mě to baví. 

Je právě sport tím, co ti nejvíc vyčistí hlavu?

Neberu sport jako ventil, spíš jako čistou radost. S kamarády taky hraju badminton a chodím si i zaběhat. S PwC jsme třeba byli na závodě v Běchovicích, kde nám proplatili startovné a kde jsme nakonec v kategorii skupin a firem doběhli třetí, což bylo super. Teď řešíme i možnou účast na květnovém maratonu v Praze, na který se už s kamarádem chystám. 

Tak dlouhé tratě se nebojíš? 

Ani ne. Kamarád jednoduše přišel s výzvou: dejme maraton, „dokud jsme mladý a fungujou nám kolena“ (smích). Takže teď trénujeme a příští rok to zvládneme. I díky fotbalu jsem nějakou tu vytrvalost určitě získal.