Strategie, která se neuplatní v praxi, je jen hezkým dokumentem

Roberto vyrostl ve Španělsku, strojní inženýrství vystudoval ve Velké Británii a zkušenosti sbíral v BMW. Inženýrství však bylo pouze odrazovým můstkem. Zájem o podnikání, strategii a lidi ho přivedl do PwC, kde nyní působí jako Senior Technology Consultant a pomáhá firmám procházet rozsáhlými, komplexními změnami.

Jak ses od inženýrství dostal až ke consultingu?

Už odmala mě to táhlo k matematice, fyzice, autům a všemu, co souviselo s tím, jak věci fungují. Strojní inženýrství proto byla přirozená volba. V osmnácti jsem se přestěhoval do Velké Británie, nastoupil na University of Bath a ve třetím ročníku jsem absolvoval stáž v BMW Group v Oxfordu.

Technika mě bavila, ale věděl jsem, že nechci být jen v konstrukční kanceláři. Technický základ mi dal způsob přemýšlení, ale táhlo mě to blíž k byznysu a lidem. V posledním ročníku jsem se přidal ke 180 Degrees Consulting, což je studenty vedená nezisková poradenská organizace. Tam mi consulting poprvé opravdu „kliknul“. Propojoval technologie a strategii a já si řekl, že je to prostor přesně pro mě.

Proč ses rozhodl právě pro Prahu a PwC?

Po pěti letech ve Velké Británii nastal čas zkusit něco nového. Jsem napůl Čech a napůl Španěl a vždycky jsem chtěl víc prozkoumat svou českou identitu. Praha mi proto dávala smysl osobně i profesně.

PwC jsem měl v hledáčku už delší dobu. Na univerzitě jsem se účastnil case study challenge od PwC Strategy& a líbily se mi nejednoznačné problémy se spoustou dat. Během výběrového řízení pak rozhovory působily velmi lidsky. Všichni se zajímali o moje zkušenosti, způsob přemýšlení i to, čeho chci dosáhnout. Díky tomu jsem měl pocit, že tady můžu růst vlastním směrem, a nejen zapadnout do korporátní šablony.

Jak bys jednoduše vysvětlil, co v Technology Consultingu děláš?

Pomáhám firmám procházet velkými a složitými změnami. Obvykle ve chvíli, kdy zavádějí nové technologie, mění způsob fungování nebo se snaží sladit různé části byznysu. Pracuju se seniorními lídry a pomáhám převádět jejich strategické priority do něčeho konkrétního. Důležité je, aby se věci nerozhodovaly jen nahoře, ale aby změny skutečně pocítili i lidé, kteří podle nich mají každý den fungovat.

Co tě na tvé roli baví nejvíc?

Jako inženýr rád rozplétám komplikované problémy a stavím strukturovaná řešení. Hlavně mě ale baví, že se nevěnujeme čistě jen strategii nebo jen implementaci. Děláme obojí.

Někdy sedím s nejvyšším vedením firem a probíráme transformační priority, jindy si vyhrnu rukávy a pomáhám projektovým týmům, aby se věci skutečně dotáhly. Nikdy to není tak, že bychom jen doporučili, co dělat, odevzdali osmdesátistránkovou prezentaci a zmizeli. Rád vidím, že doporučení fungují a mají reálný dopad.

V čem tě tahle práce nejvíc posouvá?

Když nastoupíte, největší výzvou je všechno vstřebat: být proaktivní, správně se ptát a co nejrychleji se učit. Jak člověk roste, přibývá odpovědnost a v hektických obdobích musí být důsledný v prioritizaci.

PwC je podle mě skvělá škola. Očekávání jsou vysoká od prvního dne, ale příležitosti k růstu tomu odpovídají. Velkým akcelerátorem je přímý kontakt s klienty – velmi brzy jste totiž v kontaktu se seniorními stakeholdery. Naučí vás to komunikovat srozumitelně a sebevědomě, číst situaci v místnosti a také říkat ne.

K tomu pracuju na své češtině. Doma jsem ji slyšel od dětství, ale nikdy ji formálně nestudoval, takže profesní situace v češtině jsou pro mě pořád „work in progress“.

Jakou roli pro tebe hrají lidé, kteří tě obklopují?

Věřím, že lidé kolem vás mohou celou zkušenost buď posunout na vyšší level, nebo naopak pokazit. A já mám v tomhle velké štěstí. Mnoho svých kolegů rád nazývám přáteli i mimo práci. Když už mezi lidmi existuje osobní vztah, všechno funguje přirozeněji.

Čím si mimo práci nejlépe vyčistíš hlavu?

Rád vařím, cestuju, objevuju Prahu, a kdykoli to jde, trávím čas s rodinou ve Španělsku. Velkou část mého života tvoří také sport. Pomáhá mi vypnout a potkávat podobně nastavené lidi.

Díky aktivnímu dětství a fotbalu nebo futsalu jsem měl vždycky blízko k běhání. V posledním roce jsem k němu po několika sportovních zraněních začal přistupovat strukturovaněji. V roce 2025 jsem se přihlásil na svůj první maraton v Praze, začal studovat tréninkové metodiky a sestavil si vlastní plán s využitím dat o tepové frekvenci a AI. Trénuju šest dní v týdnu, kdy uběhnu kolem 95 až 110 kilometrů a Pražský půlmaraton jsem zaběhl za 1:14:57, na což jsem opravdu hrdý.

Běh mě naučil cítit se dobře i v situacích, které nejsou komfortní. V tréninku jsou momenty, kdy vám hlava říká, abyste zastavili, ale vy musíte běžet dál. To se podle mě promítá i do zaměstnání. Pokud máte toleranci k nepohodlí, nepanikaříte. Pokračujete a věříte procesu.

Co bys řekl lidem, jejichž cesta není zrovna tradiční?

Nemějte pocit, že vaše cesta musí být lineární. Vyrostl jsem ve Španělsku, studoval strojní inženýrství ve Velké Británii, byl na stáži u výrobce aut a skončil v Technology Consultingu v Praze. Nic z toho nebylo součástí nějakého velkého plánu.

Každý krok mi ale dal něco, co využívám dodnes: inženýrský způsob myšlení, mezinárodní zkušenost, jazyky, zvídavost. Pokud vaše zázemí není tradiční, je to podle mě přednost, ne slabina. Přineste čerstvý pohled, buďte zvídaví, pracujte naplno, budujte vztahy a příležitosti přijdou přirozeně.