Radost je pro mě víc než výhra

Na první pohled živelná a plná energie. Taková je Jana, která ve firmě působí už sedmým rokem. Přišla z farmaceutického odvětví a postupně se vypracovala až na manažerku části ESG týmu. Radost do života čerpá momentálně také z fotbalu, ke kterému ji PwC přivedlo. A s týmem už začíná slavit úspěchy. 

Vystudovala jsi analýzu léčiv na VŠCHT Praha a dlouho působila ve farmacii. Jak se někdo s takovým profilem ocitne v PwC?

Časem mi došlo, že mě laboratorní prostředí tolik nenaplňuje. Mnohem zábavnější bylo pracovat s daty, hledat v nich příběh a spolupracovat s lidmi napříč firmou. To mě přivedlo k administrativní práci kolem prodeje léčiv, která mě bavila, ale postupně mi v ní chyběl prostor pro růst. Když jsem narazila na pozici Transparency Reporting v PwC, zaujalo mě to – téma se stále dotýkalo farmacie, ale nabízelo nové možnosti. Dřív tu pracoval i můj strýc, ale protože nemám ráda protekci, dozvěděl se o mé přihlášce až těsně před pohovorem.

Proč jsi nakonec zakotvila v ESG?

Po nástupu jsem si rychle uvědomila, že mi vyhovuje atmosféra firmy i skvělí lidé kolem. Trochu méně už samotná pracovní náplň – projekt, na který jsem původně nastupovala, se totiž zrušil. Místo toho jsem pomáhala s business developmentem a zapojovala se do projektů, kde to bylo ad hoc potřeba. Chyběla mi ale jasná cesta k dalšímu růstu. Zlom přišel úplnou náhodou během covidu. Při čekání, až nám vydezinfikují patro, jsem v zasedačce potkala Markétu Jechovou, tehdejší šéfku malého ESG týmu. Dala jsem se s ní do řeči a následně ji požádala o koučink. Postupně mě jejich agenda nadchla natolik, že jsem si vyžádala možnost vypomáhat, a nakonec se do týmu přesunula natrvalo. Od té doby následovalo každoroční povýšení až na pozici manažerky části týmu, který se věnuje uhlíkové stopě a PwC softwaru pro její měření.

Jak ses dostala tak rychle nahoru?

Myslím, že největší roli u mě hrála proaktivita – otevřeně říct, že o posun stojím, ptát se, co je potřeba udělat, a být ochotná pracovat na sobě i mimo komfortní zónu. Pomohlo mi i to, že mě práce a lidé kolem vždycky bavili, takže i přes občasné „ups and downs“ byla moje křivka růstová. Za největší příležitosti ukázat, co ve mně je, vděčím svému team leaderovi Ondrovi Rybkovi. Navíc poměrně dobře odolávám stresu. Vždycky jsem se snažila odvést dobrou práci a postupem času se naučila i požádat o pomoc. Když mi něco nešlo, ozvala jsem se – a pokaždé mi někdo pomohl najít řešení nebo směr. To mě zase motivovalo jít dál.

Co dalšího tě tady baví?

Baví mě nepřeberné množství příležitostí a potkávání inspirativních lidí. Velkým milníkem pro mě bylo dva a půl roku v Junior Leadershipu, kde jsme realizovali kreativní nápady, od panelových diskuzí s top leadershipem až po drobnosti jako origami přáníčka. Hodně pro mě znamenal i talent program pro budoucí lídry.

Přidala jsem se také k problem-solving komunitě, kde je většina kolegů z advisory a já z assurance, takže tam už druhým rokem trochu rebeluju. Společně rozebíráme například knihu Thinking, Fast and Slow a témata, jako proč náš mozek automaticky skáče k závěrům během jedné vteřiny nebo jak s tím souvisí japonská filozofie ichigo ichie. Tyhle aktivity mi dodávají energii nad rámec práce, stejně jako můj tým, kde se vytvořila pevná přátelství a jednota, čehož si obzvlášť cením v době, kdy celý ESG tým prochází složitým transformačním obdobím.

K tomu máš už dva roky na starosti PwC ženský fotbalový tým. Jak jsi k tomu přišla?

K fotbalu mě v roce 2023 přivedla kolegyně, která sháněla hráčky na PwC mezinárodní turnaj v malém fotbalu. Nutno říct, že žádná z nás tehdy fotbal nehrála, ale přišlo nám to jako skvělý nápad. Já si vzala na starost organizaci tréninků. Dodnes vzpomínám na první „čutání“ po práci v pankráckém parku – v běžeckých teniskách, s nadšením a nulovou technikou (smích).

Na turnaji jsme skončily předposlední, ale extrémně si to užily a chtěly pokračovat. Kolegyni pak napadlo přihlásit nás do druhé ženské futsalové ligy na Strahově a ehm, první zápas jsme „projely“ 0:15. Nicméně PwC nám pomohlo s pronájmem haly a díky pravidelným tréninkům a posílení týmu o dvě zkušené hráčky jsme se během dvou let vyšvihly – letos jsme na PwC turnaji v Portugalsku skončily čtvrté, s medailí na dosah, což je neuvěřitelný úspěch.

Jak v týmu fungujete?

Do letošního jara jsem dělala trenérku – a patřím k těm, co fotbal samy neuměly. Učila jsem se hlavně z YouTube, od kamarádů nebo s rodinou na hřišti před barákem. Všechno, co jsem se naučila, jsem pak předávala ostatním. Loni na podzim si mě holky zvolily kapitánkou, což je pro mě velká čest i zodpovědnost. A protože nás spojuje zábava a zápal, pojmenovaly jsme náš tým „FUNatics“.

Od jara už máme trenéra – kamaráda, který sice není profi kouč, ale fotbal hraje a perfektně zapadl do party. Teď už je to jízda snů: máme dvakrát týdně tréninky, jeden v hale díky PwC a druhý kondiční ve fitku, který nám přidal trenér. To už zní celkem profi, ne?

Trhnete už letos medaili?

Ve strahovské lize jsme letos na podzim v semifinále (top 4), takže uvidíme, o jakou medaili budeme v prosinci bojovat. Tuto sezónu lámeme vlastní rekordy – nastřílely jsme nejvíc gólů a inkasovaly nejméně. Paradoxem je, že když budeme až moc dobré, mohly bychom postoupit do první ligy. A z toho máme velký respekt, protože rozdíl v úrovni týmů je obrovský. Až na dvě hráčky jsme se všechny naučily fotbal až v PwC, takže už to, kam jsme se dostaly, považuju za obrovský úspěch, který vznikl z něčeho malého. Velkou roli v tom hrálo i PwC, které nás podpořilo na začátku a podporuje nás dodnes.

Vypadá to, že fotbal je teď pro tebe hodně důležitý…

Je to tak, fotbal považuju za jeden z největších milníků v PwC – i díky němu tu plánuju být dál. Hraní mi dává obrovské množství energie a nadšení, které se promítá úplně všude. Za poslední dva roky jsem si uvědomila, jak je důležité balancovat energii, kterou tak ráda věnuju rodině a lidem kolem sebe, a zároveň umět dopřát prostor sama sobě.

Propojování lidí mě velmi naplňuje a celé to dělám hlavně pro radost. Ta je pro mě víc než jakýkoli výsledek nebo výhra.