Quo vadis výkaznictví pojišťoven

Autor: Martin Mančík
Publikace: Bankovnictví
Datum: 18. 1. 2008
Strana: 32

aneb diskusní materiál k druhé fázi účetního standardu o pojistných smlouvách

V souvislosti s povinnou aplikací mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) při sestavování konsolidovaných účetních závěrek od 1. ledna 2005 společnostmi, jejichž cenné papíry jsou veřejně obchodovatelné v rámci EU, bylo třeba upravit i oblast pojistných smluv, která dřívějšími mezinárodními standardy nebyla řešena.

Dne 31. března 2004 vydala Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB) nový Mezinárodní standard účetního výkaznictví č. 4 - Pojistné smlouvy (dále „IFRS 4“), který představuje dočasné řešení této problematiky před přijetím komplexnějšího řešení v rámci tzv. fáze II, v němž by již vykazování bylo založeno na bázi reálných hodnot pojistných kmenů. Použití IFRS 4 je povinné od 1. ledna 2005.
Na konkrétnější podobu druhé fáze jsme museli čekat do 3. května 2007, kdy byl zveřejněn diskusní materiál k druhé fázi IFRS 4 pod názvem „Předběžná stanoviska k pojistným smlouvám.“
Zveřejněný návrh standardu obsahující i připomínky k diskusnímu materiálu akceptované IASB by měl být zveřejněn v říjnu 2008, ale vzhledem ke komplexnosti problematiky může být tento termín spíše optimistickým očekáváním a návrhu se tak můžeme dočkat mnohem později. Podobně lze nahlížet i na očekávaný termín zveřejnění vlastního standardu IFRS 4 fáze II, který by měl být podle harmonogramu vydán v roce 2009 s povinnou aplikací od 1. ledna 2011.

Průřez Diskusním Materiálem

Jak napovídá samotný název diskusního materiálu, najdeme v něm předběžná stanoviska IASB k pojistným smlouvám. Prezentovaná stanoviska jsou však předběžná a mohou tak být změněna na základě připomínek pojišťoven, regulátorů, finančních analytiků a odborné veřejnosti. Pojďme se podívat, co diskusní materiál přináší nového.
Stejně jako u fáze I nepůjde o komplexní a speciální úpravu účtování pojišťoven, ale o účtování aktiv a závazků z vydaných pojistných smluv a přijatých nebo vydaných zajistných smluv (dále souhrnně „pojistné smlouvy“). Vlastní definice pojistné smlouvy zůstává zatím nezměněna – jde o smlouvu, na jejímž základě jedna strana (pojišťovna) přijímá významné pojistné riziko jiné strany (pojištěný) s tím, že souhlasí s kompenzací pojištěného (případně jiné oprávněné osoby), pokud by určitá konkrétní nejistá událost v budoucnosti (pojistná událost) negativně ovlivnila pojištěného. Proč zatím? Jak IASB v diskusním materiálu uvádí, chtěla by se definicí pojistné smlouvy zabývat až při přípravě zveřejněného návrhu standardu, kdy by měla mít k dispozici i připomínky od americké Rady pro finanční a účetní standardy (FASB).
Aktiva a závazky z pojistných smluv by se podobně jako v případě finančních nástrojů upravených IAS 39 vykazovaly v okamžiku, kdy se pojistitel stane smluvní stranou příslušné smlouvy, to znamená i před začátkem pojistné doby. Podobně jako u finančních závazků se také závazky z pojistných smluv vyjmou (odúčtují) z rozvahy až při svém zániku. Diskusní materiál se však nezabývá odúčtováním pojistných aktiv a nechává tak tuto oblast do budoucna otevřenou.


Model Pro Oceňování Závazků Z Pojistných Smluv

Zajímavou oblastí diskusního materiálu je model pro oceňování závazků z pojistných smluv. Ten je postaven na třech následujících blocích.

  1. Explicitní, tržně konzistentní, nejlepší možný a pravděpodobnostně vážený současný odhad smluvních peněžních toků.

  2. Diskontování aktuálními tržními sazbami.

  3. Zohlednění rizikové a servisní marže.

Použití současného odhadu peněžních toků předpokládá, že budou při prvotním zachycení pojistného závazku v jednotlivých účetních obdobích aktualizovány. Významnou výhodou tohoto přístupu je fakt, že na rozdíl od zafixování prvotních odhadů pro celou pojistnou dobu zde odpadá nutnost použít test přiměřenosti pojistných závazků.


Použitá diskontní sazba by měla odpovídat tržním sazbám vztahujícím se k peněžním tokům se stejnou charakteristikou (například načasováním, měnou a likviditou). Tyto sazby by neměly odrážet rizikovou přirážku, protože ta bude obsažena v posledním bloku – v rizikové a servisní marži.


Účel Rizikové Marže

Diskusní materiál poměrně podrobně rozebírá účel rizikové marže – zda jde o prostředek „absorpce šoku“, nebo o kompenzaci za přijaté riziko.
Při absorpci šoku by tato marže sloužila k tomu, aby se v budoucnu nemusel vykázat náklad ve výši deficitu skutečných budoucích plateb a prvotně vykázaného pojistného závazku. Prvotně vykázaný závazek by se pak v důsledku nepříznivých změn peněžních toků (plateb) změnil jen v případě vyčerpání této marže.
Ve druhém případě se marže chápe jako vyjádření kompenzace rizika přijatého pojistitelem, která se mění v průběhu času – což je názor preferovaný IASB. Změny rizikové marže v čase by se pak vykazovaly jako náklad nebo výnos (ve většině scénářů lze uvažovat o postupném poklesu rizikové marže v čase projevujícím se vykazováním výnosů).
Stanovení rizikové marže by mělo zahrnovat následující kroky.

  1. Na základě tržní kvantifikace rizika stanovit počet jednotek rizika.

  2. Použitím scénářů peněžních toků odhadnout počet jednotek rizika obsažených v pojistném závazku.

  3. Odhadnout rizikovou marži připadající na jednu jednotku (tzv. kalibrace jednotkové rizikové marže).

  4. Vynásobit jednotkovou marži a identifikované jednotky rizika.

  5. Otestovat rozumnost spočtené marže porovnáním s předchozími výpočty. Při kalibraci jednotkové rizikové marže vyvstává otázka, zda při prvotním vykázání pojistného závazku vycházet primárně z: – pojistného sjednaného v pojistné smlouvě sníženého o pořizovací náklady (způsob A), pokud by pojistiteli již při uzavření pojistné smlouvy nevznikala v testu přiměřenosti pojistného závazku ztráta, nebo – cen stanovených ostatními účastníky trhu, přičemž pojistné sjednané v pojistné smlouvě slouží pouze jako kontrola rozumnosti této kalibrace (způsob B).
Při použití způsobu A nedochází k vykázání zisku z prvotního zachycení pojistného závazku a takto stanovená jednotková marže je konstantní. Výhodou způsobu B je stanovení rizikové marže, kterou by vyžadovali ostatní účastníci trhu při převzetí práv a závazků z pojistné smlouvy. Tento názor preferovala většina členů IASB.

Servisní marže se vztahuje k pojistným smlouvám, které od pojistitele předpokládají poskytnutí těchto služeb (zejména investiční životní pojištění), a měla by vyjadřovat marži vyžadovanou jiným tržním subjektem (například investičním správcem) při převzetí závazků z pojistné smlouvy. Servisní marže by se postupně snižovala při poskytování předmětných služeb za současného vykazování výnosů. Tržní kalibrací by opět mohlo docházet k vykázání zisků nebo ztrát z prvotního zachycení pojistné smlouvy.
Popsaný model, označovaný jako model současné výstupní hodnoty, lze díky jeho primární orientaci na využití tržně pozorovatelných hodnot považovat za určité přibližné ocenění pojistných závazků reálnou hodnotou.


Zahrnutí Budoucího Pojistného

Zajímavým diskusním bodem bylo zahrnutí budoucího pojistného a souvisejících plateb pojištěncům v tomto modelu v případě obnovovaných smluv. Podle názoru IASB lze zahrnout budoucí pojistné a související budoucí platby pouze v případě splnění alespoň jedné z následujících podmínek: – pojistník musí hradit pojistné k udržení zaručené pojistitelnosti (tzn. za existence jeho práva na pokračující pojistné krytí bez znovu přezkoumání jeho rizikového profilu a za smluvně vázanou cenu), – pojistitel má právo požadovat po pojistníku pojistné, – zahrnutí budoucího pojistného a souvisejících plateb povede k navýšení vykazovaného pojistného závazku.

Zatímco druhá podmínka předpokládá jasně stanovený smluvní nárok pojistitele na budoucí pojistné, u první podmínky bude třeba prokázat existenci zaručené pojistitelnosti. Tu lze očekávat zejména v oblasti životního pojištění, protože v oblasti neživotního pojištění dochází při ročních obnovách pojistných smluv obvykle k přehodnocení pojistného rizika.

Koncept zaručené pojistitelnosti vychází z existence nehmotného aktiva – dobrých vztahů se zákazníky, díky němuž pojistitel dosáhne obnovy smlouvy a bude realizovat budoucí užitky. Určitým dilematem IASB byla skutečnost, že IAS 38 interně generované aktivum z dobrých vztahů se zákazníky nedovoluje vykazovat. Lze jej nicméně vykázat v případě koupě nebo při podnikových kombinacích. To zapadá do konceptu současné výstupní hodnoty - tj. při převzetí pojistné smlouvy jiným pojistitelem by se toto aktivum zohlednilo v ceně, za něž by byl tento pojistitel ochoten pojistnou smlouvu převzít. Zmíněné aktivum by se nevykazovalo samostatně, ale jako snížení vykázaného pojistného závazku.


Vykazování Pořizovacích Nákladů

Pojistitelé zcela jistě nebudou příliš nadšeni z navržené metody vykazování pořizovacích nákladů. Zatímco v současnosti je obvyklá jejich aktivace (v podobě odložených pořizovacích nákladů), IASB navrhuje jejich přímé vykázání ve výsledovce. Argumentem je jejich vazba na pojistné, z něhož budou v konečném důsledku uhrazeny.

Je-li pojistné vykázáno ve výsledovce, pak by tam měla být vykázána i provize a jiné pořizovací náklady. Budou-li pořizovací náklady u víceletých smluv uhrazeny až z budoucího pojistného, je dopad jednorázového vykázání pořizovacích nákladů do výsledovky v prvním roce neutralizován snížením vykázaného pojistného závazku o budoucí pojistné. Podobná argumentace platí i pro pravidelně obnovované smlouvy spadající pod koncept zaručené pojistitelnosti.

U zajistitelů by se závazky ze zajištění oceňovaly stejně jako pojistné závazky u pojistitelů, a to modelem současné výstupní hodnoty. Tento model by se použil i u zajistných aktiv nabytých pojistiteli při pasivním zajištění. Na rozdíl od IFRS 4 a IAS 39 by zde nešlo o model vzniklých ztrát, ale o model očekávaných ztrát (tj. jejich ocenění by odráželo částku z očekávaných soudních sporů nebo kreditního rizika – marži, kterou by při prodeji zajistného aktiva požadoval jiný tržní subjekt).
Pro oddělení depozitní a pojistné složky by platila následující zpřísněná pravidla.

  1. Jsou-li tyto složky natolik vzájemně závislé, že by jejich samostatné ocenění bylo možné pouze na subjektivní bázi, pak by se na celou smlouvu použil nový standard IFRS 4 fáze II.

  2. Nejsou-li tyto složky vzájemně závislé, pak by se na pojistnou složku použil nový standard IFRS 4 Fáze II a na depozitní složku IAS 39.

  3. Jsou-li tyto složky vzájemně závislé, ale jejich samostatné ocenění by nevyžadovalo použití subjektivní báze, pak by se na depozitní složku použil standard IAS 39 a výše pojistné složky by se stanovila jako rozdíl mezi celkovou výší závazku a depozitní složkou


Ocenění Pojistného Závazku

IASB rovněž uvažovala, zda by ocenění pojistného závazku nemělo odrážet vlastní úvěrové riziko pojistitele. Jeho zohledněním by tak paradoxně mohlo docházet k tomu, že pojistitelé s vysokým úvěrovým rizikem by vykazovali nižší závazky než pojistitelé s nízkým úvěrovým rizikem. IASB tuto diskusi uzavřela se závěrem, že pojistník by s pojistitelem s vysokým úvěrovým rizikem smlouvu neuzavřel (protože by v budoucnu od něj nemusel dostat žádné pojistné plnění), a proto jsou dopady vlastního úvěrového rizika na oceňování pojistných závazků nevýznamné.

U oceňování pojistných závazků ze smluv s podílem na zisku bude třeba do oceňovacího modelu zahrnout příslušné peněžní toky z těchto podílů, které splní podmínky IAS 37 (existuje zde smluvní nebo mimosmluvní závazek pojistitele poskytnout toto plnění).

U investičního životního pojištění IASB vyjádřila zájem na řešení důsledků možného odlišného oceňování pojistného závazku a souvisejících finančních aktiv (nesoulad oceňování aktiv a závazků -například finanční aktiva v portfoliu k prodeji by se přeceňovala v reálné hodnotě do vlastního kapitálu, zatímco pojistný závazek a jeho změny by vstupovaly do výsledovky), ale zatím nedospěla k žádnému vhodnému řešení, které by bylo konzistentní s existujícími pravidly.


Závěr

V závěru materiálu se řeší způsob vykazování pojistného – zda pokračovat v jeho vykazování do výsledovky, nebo o něm (nebo alespoň jeho depozitní části) účtovat v rozvaze jako o zálohách. Tato depozitní složka pojistného je relevantní zejména u kapitálového životního pojištění, kde by její eliminací z výsledovky došlo k největšímu dopadu na vykazované pojistné. IASB v této otázce prezentuje své chápání důležitosti položky pojistného pro pojistitele a vybízí je k další diskusi na toto téma. Podobně a opět bez jednoznačného závěru se zamýšlí nad vykazováním změn jednotlivých složek pojistného závazku.

Jak již bylo uvedeno v úvodu, jde o předběžná stanoviska IASB k pojistným smlouvám, která se mohou změnit na základě připomínek pojišťoven, regulátorů, finančních analytiků a odborné veřejnosti. Určitě by diskusní materiál neměl být pro pojistitele důvodem k horečné přípravě dopadových studií a modelování důsledků těchto změn na účetní závěrky, ale na druhou stranu by určitě neměli čekat na finální podobu a měli by se aktivně zapojit do současného i budoucího připomínkového procesu. *