IFRS 7: Finanční nástroje, zveřejňování a „nový pohled“

IFRS 7: Finanční nástroje, zveřejňování a „nový pohled“

Mezinárodní standard účetního výkaznictví (IFRS 7) upravující vykazování finančních instrumentů je od 1. ledna 2007 povinný pro všechny účetní jednotky, jež připravují své výkazy v souladu s IFRS.
Vzhledem k tomu, že pouze minimum společností využilo možnost zavést tento standard v předstihu (některé zahraniční banky, které se k tomu kroku odhodlaly, uvádí tabulka), lze praktické dopady sledovat ve větším měřítku až v souvislosti se závěrkou za rok končící 31.
prosincem 2007. Následující článek se proto věnuje představení klíčových bodů tohoto standardu.

Pro společnosti, které používají finanční nástroje, bude ve většině případů znamenat rozšíření dosud vykazovaných informací. Rovněž jim přinese nový pohled na některé oblasti závěrky, ve kterých zacházení s finančními nástroji a řízení rizik nebylo možné pochopit na základě studia výkazů a přílohy.
Standard IFRS 7 sice nahrazuje předchozí IAS 30, zveřejnění v účetních závěrkách bank a obdobných finančních institucí a velkou část standardu IAS 32 Finanční nástroje: zveřejňování a vykazování (odstavce 51-95), je však - na rozdíl od IAS 30 - platný pro všechny společnosti. Standard je rozčleněn do třech částí.

V první jsou v odstavcích 1-6 shrnuta obecná ustanovení definující cíle a rozsah působnosti, ve druhé části jsou v odstavcích 7-30 obsaženy požadavky na zveřejnění účetních údajů a do jisté míry kopírují ustanovení, která byla dříve obsažena v IAS 32. A konečně v odstavcích 31-42 jsou nově vymezeny požadavky vztahující se k řízení rizik.

Jednotlivé části IFRS 7

Klíčem pro pochopení nového standardu a jeho odlišností od předchozích předpisů je již samotná úvodní část, v níž Rada pro Mezinárodní účetní standardy (dále jen „Rada“) definuje jeho poslání. Je zřejmé, že vykazování informací k finančním nástrojům by se nemělo omezit na poskytování základních povinných informací, ale především by mělo umožnit uživatelům účetních závěrek pochopit rozsah a hloubku použití finančních nástrojů, stejně jako rizika s nimi spojená -a to včetně posouzení systémů, které společnosti zavedly k řízení těchto rizik.

V praxi se často setkáváme s názory, že není účelné, aby se standard vztahoval na všechny společnosti. Rada se touto otázkou také zabývala a došla k závěru, že omezení například jen na finanční instituce by nebylo v souladu s posláním standardu. Finanční nástroje totiž v současné době ve velkém rozsahu využívají též nefinanční instituce a ty implementovaly i patřičné systémy řízení rizik. Nezveřejnění těchto informací by mohlo zkreslit pohled uživatelů - například bank či ratingových agentur - na tyto účetní závěrky.

Ve druhé části standardu Rada představuje několik změn oproti IAS 32. Z těch zásadních lze především zmínit odstavce 8 a 20 (a), které nově požadují zveřejnění informací o jednotlivých kategoriích finančních nástrojů, tj. o účetní hodnotě a dopadu do výkazu zisku a ztráty samostatně za každou kategorii. Tento požadavek před přijetím IFRS 7 ve standardech poměrně nelogicky chyběl.

Veškeré finanční nástroje byly vykázány podle tříd, ale oceňovány podle jednotlivých kategorií. Společnosti v této souvislosti pro účely účetního zachycení nahlížely na finanční nástroje prostřednictvím jednotlivých kategorií, ale vykazovaly členění podle tříd, jež uživatelům závěrek neumožnilo posoudit, do jaké míry účetní zásady ovlivňují hodnotu finančních nástrojů v účetních závěrkách.

Rozdíly mezi IAS 32 a IFRS 7

Standard IAS 32 původně požadoval pouze vykázání změn v klasifikaci z finančních aktiv oceňovaných v reálné hodnotě do finančních aktiv oceňovaných v pořizovací ceně nebo zůstatkové hodnotě. Na rozdíl od toho standard IFRS 7 požaduje vykázání změn v klasifikaci v obou směrech.

Odstavec B5 (f) Dodatku IFRS 7 stanovuje povinnost zveřejnění kritérií, jež používá účetní jednotka při určování objektivních důkazů, že došlo ke znehodnocení. Na rozdíl od bývalých ustanovení IAS 30 se však zde Rada rozhodla nepožadovat pouze základní principy. Hlavním motivem pro tuto změnu byl pravděpodobně stav, kdy určení objektivních důkazů je do jisté míry závislé na subjektivní aplikaci pravidel stanovených IAS 39 a bez přesnější definice takové metody není pro uživatele účetních závěrek možné posoudit, nakolik může být míra znehodnocení finančních aktiv ovlivněna přesnými kritérii pro stanovení objektivních důkazů.

Nový standard také rozšiřuje požadavky na vykázání informací pro zajišťovací účetnictví. V případě zajištění reálné hodnoty se jedná o zveřejnění zisků/ztrát ze zajišťovacího nástroje a ze zajištěné položky v důsledku zajištěného rizika. V případě zajištění peněžních toků je třeba samostatně uvést neefektivitu zahrnutou přímo do zisku nebo ztráty.

V případě takzvaného „day one profit“ vzniklého v důsledku rozdílu mezi pořizovací cenou a reálnou hodnotou určenou k datu prvotního zachycení za pomoci oceňovacích technik společnost uvede účetní zásady, kterými se řídila při účtování tohoto rozdílu do nákladů nebo výnosů. A úhrnný rozdíl, jenž má být doúčtován, do nákladů nebo výnosů na počátku a na konci účetního období a odsouhlasení změn tohoto rozdílu.

Kvalitativní přínos IFRS 7

Uvedené změny však nejsou hlavním kvalitativním přínosem IFRS 7. Tím je požadavek na zveřejnění rizik plynoucích z finančních nástrojů. Primárně jsou sledovány: - úvěrové riziko, - tržní riziko - a riziko likvidity.

Velký důraz se též klade na zveřejnění veškerých informací, které pro své rozhodování dostává představenstvo či vrcholový management - to znamená včetně interních informací, které společnosti často nerady uvádějí do veřejných dokumentů, například účetní závěrky.

Byly sice stanoveny minimální požadavky na vykázání informací, které by měly dát jistou možnost porovnávat vzájemně jednotlivé závěrky, nicméně Rada dospěla k názoru, že pokud společnosti řídí svá tržní rizika za pomoci různě rozvinutých modelů, je užitečné pro uživatele účetních závěrek tyto modely znát. Rada ve svých závěrech vzala v úvahu rovněž informace požadované v rámci třetího pilíře směrnice Basel II a tyto by měly být kompatibilní s požadavky IFRS 7. Společnosti by tak měly podat kvalitativní i kvantitativní informace.

Analýza úvěrového rizika

Pro analýzu úvěrového rizika je v rámci IFRS 7 zcela nově definována skupina finančních aktiv po splatnosti, jenž nejsou znehodnocena. Rada usoudila, že tato finanční aktiva jsou náchylnější k budoucímu znehodnocení v porovnání s aktivy, která nejsou po splatnosti.

Ve světle hypoteční krize ve Spojených státech amerických je možné říci, že tento požadavek je velice opodstatněný a může uživatelům účetních závěrek dát podstatné informace o kvalitě portfolia dané společnosti. U této skupiny aktiv je poté celkem přirozeně vyžadována analýza doby po splatnosti těchto finančních aktiv. Spolu se skupinou znehodnocených finančních aktiv je také požadován popis kolaterálu a odhad jeho reálné hodnoty.

V případě finančních aktiv, která nejsou po splatnosti a ani nemají sníženou hodnotu, by společnost měla podat dostatečné informace o jejich úvěrové kvalitě. Tento požadavek může být například uspokojen dodáním analýzy podle externího ratingu protistran nebo mohou být použity údaje z vlastního ratingového modelu.

Přesná metoda není stanovena, ale měla by zajistit dostatečnou kvalitu podané informace. Pro tuto skupinu aktiv je také nutné vykázat samostatně aktiva, která byla po splatnosti nebo byla znehodnocená, ale jejich podmínky byly restrukturovány. Taková informace může být velice dobrým vodítkem kvality portfolia a může odkrýt problematická finanční aktiva.

Samostatně je potom nezbytné zveřejnit analýzu individuálně znehodnocených finančních aktiv včetně faktorů, jenž společnost brala v úvahu při určení jejich znehodnocení.

Riziko likvidity

U rizika likvidity Rada nově definovala požadavek zveřejnit analýzu splatnosti pouze finančních závazků spolu se zobrazením smluvních nediskontovaných peněžních toků. To je zcela nový pohled na analýzu likvidity, neboť smluvní nediskontované peněžní toky se budou samozřejmě lišit od hodnot uvedených v rozvaze.

V případě derivátů, u kterých dochází k výměně hrubých peněžních toků (například měnový forward s výměnou celých smluvních částek - nikoli jen vypořádáním reálné hodnoty), se uvedou celé smluvní částky. A naopak pro deriváty, kde dochází ke směně čistých peněžních toků (například úrokový swap), se uvedou pouze čisté částky, které budou vypořádány v rámci jednotlivých refixací.
V mnoha případech mohou mít takto poskytnuté informace poměrně nízkou vypovídající hodnotu, proto je dost pravděpodobné, že společnosti budou vykazovat minimálně pro deriváty s hrubým vypořádáním i budoucí peněžní příjmy.

Tržní riziko

Tržní riziko lze rozdělit na: - úrokové riziko, - měnové riziko - a ostatní cenová rizika (například akciové či komoditní riziko).

Od společností bude nově očekávána analýza citlivosti každého druhu tržního rizika s určením dopadu na zisk, ztrátu nebo vlastní kapitál, a to za předpokladu, že k rozvahovému dni došlo k přiměřeně reálné odchylce proměnné příslušného rizika a že se tato změna promítla do míry rizika k tomuto datu.
Zde vzniká otázka, co je přiměřeně reálná odchylka dané proměnné. Rada nechtěla a priori určit konkrétní údaj, neboť dotčené společnosti podnikají ve značně odlišných hospodářských prostředích. Proto by každá společnost měla tuto hodnotu určit samostatně.

Pro bankovní svět může být výrazným zjednodušením při přípravě závěrek ustanovení, které explicitně umožňuje splnění minimálních požadavků vykázáním výsledků vlastních analýz citlivosti, jako je například metoda VaR (Value at Risk).

Oproti předchozí úpravě již společnosti nemusí zveřejňovat efektivní úrokové sazby samostatně pro každou třídu finančních aktiv a závazků. Zároveň také není třeba dodat informace o vystavení úrokovému riziku reálné hodnoty a vystavení úrokovému riziku peněžních toků, pokud tyto údaje vrcholové vedení společnosti nepoužívá pro řízení úrokového rizika.

Věrné a pravdivé zobrazení

Standard IFRS 7 by měl lépe vyhovět požadavkům věrného a pravdivého zobrazení a omezit tak situace, kdy se podstatné informace o zhoršení stavu společností a kvality finančních aktiv anebo problémech na straně finančních závazků dostávaly k majitelům, bankám a ratingovým agenturám se značným zpožděním, často již v době strmého pádu, kdy nelze přijmout žádné efektivní nápravné řešení.
Obecně by čtenáři závěrek měli především dostat výrazně lepší informace o řízení rizik. Závěrka za rok končící 31. prosincem 2007 bude zcela jistě výzvou především pro vedoucí pracovníky všech společností, kteří mají k dispozici finanční nástroje, aby poskytli požadované kvantitativní a kvalitativní informace v přehledné podobě.

Pro mnoho společností bude zpracování závěrky v souladu s IFRS 7 náročnou operací. Proto předpokládáme, že v době, kdy vychází tento článek, jsou již přípravné práce na těchto závěrkách v závěrečné fázi. Budoucnost nepochybně ukáže, zda úsilí věnované podání kvalitních informací v souladu s novými požadavky napomůže k dokonalejšímu zobrazení podnikání společností využívajících finanční nástroje.

Některé zahraniční banky, které zavedly IFRS 7 v předstihu

Standard IFRS 7 by měl lépe vyhovět požadavkům věrného a pravdivého zobrazení a omezit tak situace, kdy se podstatné informace o zhoršení stavu společností a kvality finančních aktiv anebo problémech na straně finančních závazků dostávaly k majitelům, bankám a ratingovým agenturám se značným zpožděním, často již v době strmého pádu, kdy nelze přijmout žádné efektivní nápravné řešení.

Hlavním kvalitativním přínosem IFRS 7 je požadavek na zveřejnění rizik plynoucích z finančních nástrojů. Velký důraz se též klade na zveřejnění veškerých informací, které pro své rozhodování dostává představenstvo či vrcholový management - to znamená včetně interních informací, které společnosti často nerady uvádějí do veřejných dokumentů, například účetní závěrky.