Úspěch přináší diverzifikace

Autor(ka): Jiří Klumpar
Publikace: Bankovnictví
Datum: 24.4.2009
Strana: 11

S Jiřím Klumparem, ředitelem Auditorských služeb společnosti PwC, jsme hovořili o příčinách i dopadech současné krize na bankovní sektor a o jeho nové podobě, která nás čeká po krizi. Zeptali jsme se i na tolik diskutovanou podobu nové regulace.

*Analytici vaší společnosti píšou ve své zprávě „The Day After Tomorrow“ o nevyhnutelném poklesu úrovně specializace v bankovním sektoru. Jak daleko podle vašeho názoru tato „despecializace“ dojde? Bude se týkat hlavně investičního bankovnictví, anebo všech oblastí bankovnictví? Bude jen dočasná?

Tento proces má dvě hlavní dimenze. V první řadě půjde o změnu přístupu regulátorů k segmentu investičního bankovnictví. V některých zemích bylo až dosud uplatňováno členění na tradiční (komerční) bankovnictví (to znamená „commercial banking“ zahrnující i retailové bankovní služby a produkty) a samostatně chápané investiční bankovnictví (to je „investment banking“, které se blíží chápaní aktivit typu investičních společností v českém pojetí). A to až na úroveň samotné bankovní licence, požadavků spojených s jejím udělením i s hloubkou a šířkou následného bankovního dohledu. Jelikož problém ochrany vkladatelů byl v segmentu investičního bankovnictví vnímán jako méně významný, byl i bankovní dohled a celý regulatorní rámec v řadě zemí více soustředěn na segment tradičního bankovnictví.

S propuknutím současné krize se ukázalo, že tento přístup nebyl optimální a podcenil propojení obou segmentů. V jeho důsledku se selhání v oblasti investičního bankovnictví promítlo i do segmentu tradičních bankovních domů a ohrozilo stabilitu celého finančního systému. Docházelo zároveň k propojení obou segmentů, spojenému s explozí sekuritizačních struktur a s postupným odklonem vkladatelů od tradičních vkladů a bankovních spořících účtů k jiným produktům kapitálového trhu jasně investičního charakteru (fondy, dluhopisy a podobně). Zde bych očekával, že trend směřující k unifikaci obou segmentů v regulatorní oblasti bude hluboký a dlouhodobý.

Připomeňme jen, že v České republice byl bankovní regulatorní systém od samého počátku 90. let minulého století koncipován jako přísně univerzální, což patrně také přispělo k vyšší stabilitě tuzemského finančního systému.

Ve druhé rovině se bude jednat o výsledek diverzifikačních tendencí uplatňovaných samotnými bankami. Po prvotním nadšení a úvahách o vlivu a možnostech nových technologií, které povedou k vyšší specializaci i profilaci značky v bankovním sektoru (přímé banky všeho druhu), se v praxi ukázalo, že optimálními a úspěšnými obchodními modely v bankovnictví nejsou ty maximalisticky specializované, ale spíše ty vhodně diverzifikované a založené na vyváženém mixu obchodních a komunikačních kanálů (jak tradičních, tak elektronických).

Rovněž v klientské specializaci jsme i v České republice mohli být svědky snahy specializovaných bank o prorůstání do segmentů, které pro ně dříve nebyly typické - jak na straně bankovního retailu, tak i ve vztahu ke komerční klientele. Dá se říci, že segment SME (malých a středních podniků) je sám také výslednicí působení tohoto trendu, směřujícího k univerzalitě bankovních služeb. I zde považuji tento trend za trvalý.

* Jedním z výsledků krize by mělo být „transparentnější bankovnictví“. Jak podle vašeho názoru bude toto transparentnější bankovnictví vypadat? Co zanikne a jaké nové vlastnosti budou nové, „transparentní“ bankovní domy mít?

Domnívám se, že dosažení větší transparentnosti bankovního sektoru bude způsobeno všeobecným odklonem bank od účasti ve složitějších a více strukturovaných finančních schématech. To bude výsledkem tlaku ze strany vlastníků bank i v důsledku sofistikovanějších účetních standardů a regulatorních požadavků na správné oceňování pozic bank v takových strukturách.

Otázkou je, jak dlouho bude působit ozdravný vliv nedávno prožité tvrdé lekce na management bank, zvláště těch velkých, regionálních a globálních.


Problémy prohlubování regulace

*Podívejme se nyní na vztah krize a regulace. Je možné vyřešit problém, částečně způsobený špatným dopadem (současného stavu) regulace nebo špatnou prací regulátorů, tím, že přidáme více regulace?

Zde je nutné zdůraznit, že hodnocení týkající se činnosti regulátorů a dopadů regulace na vznik krize nelze zobecňovat a je nutné vnímat odlišnosti a rozdíly mezi jednotlivými regulátory. Připomenu jen váhání a vcelku jasně demonstrovanou neochotu Spojených států v otázce rozsahu a načasování implementace nových standardů kapitálové přiměřenosti Basel II -a naopak vcelku razantní a všeobecné uplatnění této klíčové regulace v rámci Evropské unie. A to i na bankovní subjekty a skupiny, vůči kterým původně tento standard Basilejského výboru nebyl určen (původně měl být uplatněn jen na mezinárodně působící velké bankovní skupiny).

Takže zatímco v některých zemích bude nepochybně docházet v rámci řešení dopadů a prevence ekonomické krize k posílení regulace a zesílení vlivu regulátorů, jinde by mohlo jít spíše o intenzivnější využití toho dosavadnícho, již implementovaného regulatorního rámce. Případně se bude jednat o jeho zjemnění, například ve vztahu k podrozvahovým položkám a s nimi souvisejícím kapitálovým požadavkům.

Další prohlubování a posilování regulace v Evropské unii a speciálně v České republice bych nepovažoval za příliš účinné. Zvlášť když si uvědomíme, že ještě zdaleka nedošlo k plnému uplatnění regulatorních požadavků a procesů v rámci takzvaného druhého pilíře Basel II. Navíc, i kdyby bylo prosazeno zavedení nějaké další regulace, k jejímu uplatňování a dodržování nebudou stačit realizační kapacity ani na straně bank, ani na straně regulátora.

Už dnes může bankovní regulátor například stanovit pro každou banku individuálně minimální a signální hladinu ukazatele kapitálové přiměřenosti s ohledem na rozsah a charakter jejích aktivit. K tomu má však k dispozici velmi málo vstupů z procesu ICAAP (interní posuzování dostatečnosti kapitálu bankou), neboť v bankách ještě dosud probíhají implementační projekty, směřující k nasazení tohoto nástroje.

Více regulace tam, kde je jí již dost a kde hlavně ještě není zdaleka využit její potenciál, by určitě nevedlo ke kýženému výsledku. Dovedl bych si představit určité drobné a přesně cílené nové regulatorní požadavky, například v oblasti řízení likvidity bank, které ale nebude nutné prezentovat jako nějakou zásadně novou a tvrdší regulaci.

*Jedno z často používaných opatření proti krizi spočívá v uplatňování velkých výdajů veřejného sektoru. Zde je možné položit stejnou otázku - je možné vyřešit problém, částečně způsobený kulturou „příliš velkého zadlužování v dobrých časech“ tím, že vytvoříme „ještě více dluhů ve špatných časech“?

Souhlasím s vámi, že to není řešení - a byla by to cesta do ještě větších problémů. Nejenže při takové pomoci dochází nutně k deformacím trhu tím, že se alokují zdroje do určité části ekonomiky a tato část se zvýhodní (často pod tlakem okolností a lobistů), ale navíc jsou blokovány zdroje, které by mohly být použity na „něco jiného“.

Výsledkem bude stav, že se tyto prostředky použijí na udržení neefektivních provozů, přitom ale nedojde k otevření nových příležitostí pro firmy i jednotlivce. Z efektů krize se pak dostaví hlavně její destruktivní dopad a uměle se potlačí její ozdravný efekt. K zablokování zdrojů dojde nejenom jednorázově při nalití finančních prostředků do ekonomiky, ale i dlouhodobě nárůstem státní dluhové služby.

*Došlo by vůbec k současné finanční krizi, kdyby všichni v bankovním světě věděli, co přesně kupují (tj. jaká je kvalita podkladových aktiv v případě derivátů, které nakupovali)? Může nějaký způsob regulace, vládní intervence či cokoli jiného vést k tomu, že odborníci, lidé či společnosti nebudou kupovat „nemoudře“, bez toho, aniž by věděli, co vlastně kupují?

Ano, krize by se projevila možná jinak a možná později. Chtěl bych ale upozornit na iluzornost představy dokonalého trhu, kdy každý všemu perfektně rozumí a má pro své rozhodování k dispozici perfektní informace. To nikdy nenastane; proto by mělo být snahou všech zúčastněných (regulátorů, profesních asociací i dozorčích orgánů finančních společností) vytvářet tlak spíše na zlepšování samoregulačních a kontrolních mechanismů v oblasti řízení společností (corporate governance), než plýtvat energií na dosažení 100% dokonalosti a efektivity rozhodovacích procesů.

*Slavný ekonom a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman říkával, že lidé se přirozeně starají lépe o své vlastní peníze (a činnosti ve svém vlastním zájmu), než když pracují s penězi někoho jiného (a nejen s penězi). Státy a regulátoři pracují s penězi, obchody, aktivitami někoho jiného... Proto bude výsledek jejich rozhodnutí přirozeně (nebo častěji) méně imunní vůči omylům než rozhodnutí těch, kterým peníze patří. Jinými slovy, trhy selhávají, ale regulátoři selhávají častěji. Proč v časech ekonomických problémů existuje tolik víry v potřebu dát „více moci regulátorům“?

Jak je zřejmé z mých předchozích odpovědí, nejsem zastáncem řešení, které by ústilo do zavedení dalších a dalších regulací finančního trhu. Na druhou stranu volání po dokonalejší regulaci chápu jako přiměřené tam, kde naopak vlivem státu byly potlačeny účinky přiměřené a prospěšné regulace, jako například podpora a tvrdé prosazování politiky podporující úvěrování rizikových skupin (subprime lending).

Regulace by měla být zaměřena a omezena na oblasti, kde soukromé subjekty pracují s penězi „těch druhých“. A tady vůbec nevidím rozpor mezi tvrzením klasika a potřebou přiměřené dávky regulace finančních trhů.