O motivaci a prozření jedné profesorky

Autor: Jiří Moser
Publikace: Hospodářské noviny
Datum: 7.9.2010

Leaders voice

Minulý víkend jsem šel na sraz z gymnázia, setkání po 25 letech. Zajímavé na naší třídě bylo, že jsme nikdy moc nedrželi pohromadě. Takže to byl teprve druhý sraz od maturity, který se zorganizoval. Já ovšem ten první vynechal a kromě pár výjimek jsem většinu spolužáků po té dlouhé době viděl poprvé.

Do restaurace jsem přišel jako první, mohl jsem tedy sledovat rozpačité pohledy spolužáků, jestli jsou zde dobře, a sám hádat jejich jména. Když se nás již většina sešla, začali jsme se lehce oťukávat, co kdo dělá, co zažil, ale vraceli jsme se i ke gymnaziálním letům, co nám provedli profesoři a my na oplátku jim. Vcelku mě zaujalo, že chování a interakce, vzájemné vazby mezi námi velice rychle dostaly podobu, jakou měly ve třídě na gymnáziu. S mým spolusedícím v lavici jsme velice rychle našli cestu ke spolužačkám, které seděly za námi a s nimiž jsme o přestávkách intenzivně laškovali. Prošli jsme pár příkladů, kdy jsme se vzájemně škádlili, až jsme narazili na naši profesorku ruštiny, kovanou to soudružku. Její metoda hodnocení studentů spočívala v tom, že je měla rozškatulkované předem.

Já byl klasický trojkař. Když jsem se opravdu naučil vše nazpaměť, znal skoro vše, její reakce byla: "Vidím, Jirko, že ses opravdu dobře připravil. Dnes to vidím na velice pěknou, lepší trojku." Když jsem neuměl nic, říkala: "Dneska, Jiří, nic moc, je to horší trojka." Nakonec jsem se s tím naučil žít. Celá gymnaziální léta jsem měl trojku a nenaučil jsem se z toho jazyka nikdy nic. Jedinou výjimkou byla maturita, kdy jsem dostal dvojku. Logiku tohoto "úspěchu" dodnes nechápu.

Celé mě to ale inspirovalo k zamyšlení nad tím, jak dobře máme nastaveny motivační systémy ve společnostech. Teď nemyslím jenom strukturu platů a bonusů, ale i uznání za dobrou práci. Cílem každého motivačního plánu by mělo být, aby se všichni zaměstnanci ztotožnili s cíli společnosti, a hlavně, aby přispěli k úspěchu tím, že budou proaktivní a půjdou nad rámec toho, co je psáno v jejich popisu práce. Pravdou totiž je, že o úspěchu firmy nerozhodují jenom kvalitní výrobky a rafinovaný marketing. Špičkou v oboru se může stát pouze firma, která má zcela motivované zaměstnance. A toho se bez férového motivačního programu dosáhnout nedá.

Soudružka ruštinářka nedopadla úplně slavně. Po revoluci odjela na výlet do Francie, kde nevydržela srovnání země, kde zítra znamená včera, s dekadencí Západu a chycena kdesi v Galeries Lafayette, jak krade, musela na gymnáziu skončit.

Chcete-li s vaší firmou uspět, prověřte její motivační programy, a jestli za vámi zaměstnanci skutečně stojí. V rámci boje o talenty, který nezastavila ani ekonomická krize, by jim konkurence mohla nabídnout podmínky, které v jejich hlavách vyvolají stejný kulturní šok jako u zmiňované profesorky srovnání socialistického obchoďáku s Galeries Lafayette. Oni tam sice nic neukradnou ani vám nepřinesou jejich know-how, ale možná se tam přesunou s tím vaším.