Ústavní soud to myslí dobře, ale…

DOPISY A E-MAILY

Názor Ústavního soudu na daňové kontroly, obsažený ve dvou jeho průlomových rozhodnutích z konce loňského roku, o nichž informovaly v minulých dnech i Hospodářské noviny (Přepadovky z berňáku musí skončit, řekl soud; HN 26. ledna), vyvolal bouřlivé reakce. Ty se týkaly zejména nálezu, podle nějž je pro zahájení daňové kontroly nutné, aby existovalo podezření o zkrácení daňové povinnosti. Pohled na daňovou kontrolu jako na činnost, která může vést k porušení ústavních práv a svobod, není nový. Už dříve se správní soudy zabývaly dopadem, který má na poplatníky zahájení daňové kontroly. A to dokonce bez ohledu na její výsledek.

V roce 2005 například Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daňová kontrola, je-li nezákonná, porušuje mnoho ústavních práv a že proti takovéto kontrole je možné se domáhat soudní ochrany již v jejím průběhu. Za nezákonnou označil takovou, která je například bezdůvodně opakovaná nebo je prováděná v době, kdy již nelze vyměřit daň. Ústavní soud pak zahrnul mezi nezákonné kontroly i ty, u nichž chybí před zahájením podezření.

Z údajů uvedených v daňovém přiznání lze závěr o možném zkrácení daňové povinnosti učinit jen velmi obtížně. Tyto informace by tak musel finanční úřad získat pravděpodobně jiným způsobem. V praxi si lze představit zjištění z daňové kontroly provedené u jiného daňového poplatníka nebo například z oznámení od třetích osob.

Primárním účelem těchto úkonů však není »shromáždění důkazů o možném zkrácení daňové povinnosti« a navíc ve srovnání s daňovou kontrolou je při jejich provádění poplatníkům přiznáno méně práv. Intenzivnější využívání těchto institutů - jen kvůli sesbírání důvodů pro následnou kontrolu - by tak paradoxně mohlo vést k mnohem větším zásahům do práv a svobod než v případech daňových kontrol.

Snaha po větší průhlednosti metod, jakými si finanční úřady vybírají poplatníky pro daňovou kontrolu, je v principu správná. Nicméně otázku, zda oním »filtrem« musí být výhradně podezření o zkrácení daňové povinnosti, bude muset zodpovědět až soudní praxe.

Má-li však dojít k revizi citovaného právního názoru Ústavního soudu, může se tak stát pouze zákonným způsobem. Ústavní soud je tvořen 15 soudci, kteří rozhodují v plénu nebo ve tříčlenných senátech. Pokud se v budoucnu obdobný případ dostane opět na půdu Ústavního soudu a senát, který o něm bude rozhodovat, dospěje k odlišnému právnímu názoru, bude muset věc předložit k posouzení plénu soudců. Dokud se tak však nestane, je nutno vzít na vědomí, že Ústavní soud by měl v obdobných věcech rozhodnout ve smyslu svého předchozího rozhodnutí.