K otázkám snížení hodnoty majetku a tvorby rezerv na restrukturalizaci

V úvodníku čísla 2 časopisu Auditor připomenul Tomáš Bernát několik velmi užitečných rad týkajících se auditu účetních závěrek za rok 2008. Finanční a ekonomická krize není jen velmi napínavým čtením v periodikách a vděčným tématem médií obecně, ale velmi reálně se dotýká i práce auditorů. Tento článek navazuje na zmíněný příspěvek a klade si za cíl trochu blíže analyzovat vliv současné ekonomické situace na dvě oblasti, které se mohou týkat řady výrobních podniků.

Konkrétně se jedná o snížení hodnoty nefinančních aktiv a o tvorbu rezerv na restrukturalizaci. Na tyto dvě oblasti se podíváme jak z pohledu IFRS, tak z pohledu českých účetních předpisů. Srovnání je užitečné proto, abychom si uvědomili odlišnosti obou účetních rámců. Navíc pochopení požadavků IFRS napomáhá „uchopení“ těchto témat v českém účetnictví – naše účetní předpisy jsou totiž v popisu těchto oblastí poměrně stručné.

Snížení hodnoty nefinančních aktiv

V rámci IFRS řeší danou problematiku standard IAS 36 – Snížení hodnoty aktiv. Jde o rozsáhlý standard, který vychází z celkem jasných principů. Jeho aplikace v praxi ale není jednoduchá. V samostatném článku v tomto čísle časopisu Auditor (str. 11) se tomuto standardu věnuje Radka Loja, takže si dovolím pouze upozornit na některá úskalí, která se mohou objevit při praktickém řešení problematiky snížení hodnoty majetku.

Prvním úkolem je aplikovat na řešení problému správný standard. Kromě IAS 36 totiž snížení hodnoty majetku řeší ještě jeden standard, a to IAS 39 – Finanční nástroje: účtování a oceňování. Jak již název tohoto standardu napovídá, IAS 39 pokrývá problematiku snížení hodnoty finančních aktiv. Snížení hodnoty pohledávek, stejně jako nejrůznějších cenných papírů, je v IAS 39 řešeno odkazem na současnou hodnotu očekávaných budoucích peněžních toků realizovaných z těchto aktiv. Ovšem pozor, některé cenné papíry, například majetkové podíly v dceřiných a přidružených společnostech, spadají do působnosti IAS 36 – a to z toho důvodu, že IAS 39 je ze své působnosti výslovně vylučuje.

Pokud jsme se ujistili, že majetek, u něhož snížení hodnoty posuzujeme, spadá do působnosti IAS 36, a nejedná se tedy o finanční aktivum, můžeme se pustit do „louskání dalších oříšků“. V případě, že existují indikace snížení hodnoty, standard předepisuje povinnost zjistit tzv. zpětně získatelnou částku a porovnat ji s účetní hodnotou posuzovaného majetku. Pokud je zpětně získatelná částka nižší než účetní hodnota, je třeba účetní hodnotu snížit na úroveň zpětně získatelné částky, zpravidla proti nákladům ve výsledovce. Až potud vypadá vše celkem přehledně a čtenář si může klást otázku, kde je tedy problém.

Náročnost posuzování snížení hodnoty majetku podle IFRS spočívá za prvé v tom, že často není možné vyhodnocovat každou položku majetku samostatně (to v případech, kdy daná položka majetku negeneruje příjmy nezávisle na ostatních aktivech podniku), a za druhé v definici zpětně získatelné částky.

Jestliže není možné posoudit položku majetku samostatně, zkoumá se v rámci širšího celku, tzv. penězotvorné jednotky. Zpětně získatelná částka je definována jako vyšší ze dvou hodnot:

• hodnota z užívání,
• reálná hodnota snížená o náklady na prodej.

V praxi společnosti posuzují majetek na snížení hodnoty nejčastěji v rámci penězotvorných jednotek, protože málokterá položka majetku slouží ke generování příjmů sama o sobě. Navíc pokud má společnost ve své rozvaze goodwill, nemůže jej nikdy posuzovat na snížení hodnoty jinak než v rámci penězotvorné jednotky, eventuálně skupiny penězotvorných jednotek. Pro předem definovanou penězotvornou jednotku je třeba vytvořit model na základě jí příslušných očekávaných peněžních toků, a ten buď nastavit na určení hodnoty z užívání, nebo na určení reálné hodnoty. Standard sice preferuje určení reálné hodnoty podle transakcí realizovaných na trhu, ale informace o takových transakcích s parametry odpovídajícími parametrům posuzované penězotvorné jednotky jsou v praxi zřídkakdy dostupné. Specialisté na oceňování proto nejčastěji volí pro určení reálné hodnoty výnosovou metodu, která vychází z očekávaných budoucích peněžních toků, podobně jako modely pro určení hodnoty z užívání.

Obecně je z praktického hlediska jednodušší využít připravený model pro určení reálné hodnoty penězotvorné jednotky, a to proto, že v takovém případě je zpravidla možné pracovat přímo s peněžními toky, které management očekává na základě střednědobých plánů (za předpokladu, že se auditor ujistí o jejich reálnosti). Navíc je v tomto případě možné pracovat s diskontními sazbami přímo odvoditelnými z trhu – tedy s takovými, které se používají pro diskontování peněžních toků po zdanění. IAS 36 totiž komplikuje výpočet hodnoty z užívání tím, že požaduje použití diskontní sazby před zdaněním a navíc zakazuje zohlednění budoucích peněžních toků vycházejících ze zlepšení výkonnosti aktiv oproti stávajícímu stavu. Diskontní sazbu před zdaněním není možné jednoduše odvodit z informací dostupných na trhu a její výpočet z dostupných informací může být dost náročný. I očištění peněžních toků penězotvorné jednotky o částky vztahující se ke zlepšování výkonnosti aktiv je náročné. Management každého podniku má přímo v popisu práce zlepšovat výkonnost svěřeného majetku, a tak málokterý střednědobý plán reálné společnosti obsahuje peněžní toky požadované standardem pro určení hodnoty z užívání.

Pokud v předchozích letech společnost prokázala, že reálné hodnoty penězotvorných jednotek snížené o náklady na prodej převyšují jejich účetní hodnoty, plně to postačovalo k naplnění požadavků standardu. V letošním roce je situace složitější. „Reálná hodnota“ určená podle nastíněné výnosové metody k 31. prosinci 2008 nemusí odpovídat skutečné reálné hodnotě. Reálná hodnota je totiž primárně odvozována od tržních transakcí a v druhé polovině roku 2008 došlo k dramatickému snížení tržní kapitalizace společností na všech světových burzách. Nejistota, která zachvátila kapitálové trhy, má za následek, že mnohé společnosti jsou ve vztahu k peněžním tokům, jež jsou schopny generovat, značně podhodnocené. To však neznamená, že je možné tržní hodnoty dosažené na kapitálových trzích při určení reálné hodnoty ignorovat.

Další komplikací může být to, že pokud účetní hodnota převyšuje reálnou hodnotu sníženou o náklady na prodej nebo hodnotu z užívání (podle toho, kterou z těchto hodnot společnost standardně používá pro testování snížení hodnoty), není možné rozdíl zaúčtovat rovnou jako ztrátu ze snížení hodnoty majetku. Je třeba napřed zjistit druhou hodnotu, která je podkladem pro určení zpětně získatelné částky, tedy hodnotu z užívání (pokud byla napřed zjištěna reálná hodnota), nebo reálnou hodnotu sníženou o náklady na prodej (pokud byla napřed zjištěna hodnota z užívání). Teprve vyšší z obou částek je třeba porovnat s účetní hodnotou a rozdíl (pokud je účetní hodnota vyšší) vykázat jako ztrátu ze snížení hodnoty majetku.

Odborníci na oceňování jistě potvrdí, jak složitou úlohou je také určení správné diskontní sazby. Při výpočtu této proměnné je třeba vycházet z dat dostupných u transakcí na trhu. Diskontní sazba primárně vyjadřuje tzv. časovou hodnotu peněz. Dále musí zohledňovat specifické riziko vztahující se ke zkoumanému majetku nebo penězotvorné jednotce. V praxi se používá tzv. WACC (weighted average cost of capital), jenž má být odvozen od tržních hodnot zjištěných pro veřejně obchodované společnosti se stejnou bází majetku, jako má posuzovaná penězotvorná jednotka. Takto zjištěná sazba není závislá na způsobu, jakým je daný majetek financován. To znamená, že pokud je penězotvorná jednotka financovaná z 90 % z vlastního kapitálu a z 10 % z cizích zdrojů, ale veřejně obchodované společnosti ze stejného průmyslového odvětví (se stejnou, nebo velmi podobnou bází majetku) mají poměr financování 50 % na 50 %, je třeba zjistit a vzít do úvahy WACC pro poměr financování 50 % na 50 %. WACC ovšem reprezentuje diskontní sazbu po zdanění, kterou je třeba převést na standardem požadovanou sazbu před zdaněním. Přepočet je poměrně komplikovaný a je třeba si uvědomit, že nejde o pouhé vynásobení diskontního faktoru číslem reprezentujícím efekt statutární sazby daně z příjmů (pro Českou republiku 0,79 pro rok 2008, 0,80 pro rok 2009 a 0,81 pro rok 2010 atd.). Takto jednoduchý vztah by platil pouze v případě, že očekávané peněžní toky nevykazují růst a že penězotvorná jednotka nevykazuje žádnou odloženou daň.S takovým případem se v praxi setkáme zřídkakdy, pokud vůbec.

Společnost, která vykáže ztrátu ze snížení hodnoty penězotvorné jednotky, má před sebou ještě jednu, zpravidla pracnou úlohu. Jedná se o alokaci ztráty ze snížení hodnoty. Standard IAS 36 podává celkem přesný popis, jak má alokace probíhat. Za zmínku stojí, že primárně je veškerá ztráta ze snížení hodnoty alokována na ocenění goodwillu. Teprve když se hodnota ztráty přiřazené goodwillu rovná jeho pořizovací hodnotě (a jeho účetní hodnota se tedy rovná nule), přistoupí společnost k alokaci ztráty i na další aktiva penězotvorné jednotky. Tento princip by neměl být odborné veřejnosti neznámý a v praxi celkem nečiní obtíže. Vysoká náročnost a pracnost při alokacích se projeví v případě výskytu ztráty ze snížení hodnoty u velké penězotvorné jednotky, pokud ztráta převýší pořizovací cenu goodwillu. Alokace ztráty na stovky, někdy i tisíce položek dlouhodobého majetku skutečně není procházkou růžovou zahradou a na informační systémy společnosti klade obrovské nároky. A to všechno v okamžiku, kdy dotčený podnik není právě v nejlepší kondici.

Dá se očekávat, že pro účetní závěrky za rok 2008 budou společnosti vykazovat ztráty ze snížení hodnoty majetku častěji, než tomu bylo v minulých letech. Pokud společnost připravuje účetní závěrku podle IFRS, je třeba věnovat pozornost splnění všech požadavků IAS 36. S mírnou nadsázkou se dá říci, že za daných ekonomických podmínek existují indikátory snížení hodnoty majetku u všech společností, a je tedy na managementu buď tento předpoklad přesvědčivě vyvrátit nebo přímo výpočtem prokázat, že ke snížení hodnoty majetku nedošlo, případně určit rozsah snížení hodnoty.

Pro účetní závěrky připravené podle českých účetních předpisů neexistují detailní a propracovaná pravidla pro určení snížení hodnoty majetku. Je to výhoda i nevýhoda. Pro auditory se jedná o méně příznivou situaci, protože v mnoha případech budou muset klientům vysvětlovat, že dané tématice vůbec mají věnovat pozornost. Navíc se s klientem budou muset dohodnout, jakým způsobem je třeba postupovat (například s odkazem na určité principy, na nichž je založeno vyhodnocení podle IFRS). Výhodou může být to, že pro řešení situace v účetních závěrkách připravených podle české legislativy je možné použít určitá zjednodušení, která nejsou podle IFRS přípustná, ale u nichž je přesto předpoklad, že povedou k poměrně rozumným výsledkům. Mám na mysli zejména možnost ohodnotit penězotvornou jednotku pomocí výnosové metody bez nutnosti korigovat ji podle situace na rozkolísaných kapitálových trzích, nebo možnost vykázat snížení hodnoty majetku jako rozdíl mezi účetní hodnotou a ohodnocením penězotvorné jednotky pomocí výnosové metody bez nutnosti výpočtu další hodnoty.

Na druhou stranu aplikace konceptu penězotvorné jednotky v českém účetnictví v sobě skrývá jistá úskalí. Penězotvorné jednotky nejsou v našem národním účetním rámci nijak zakotveny. To však neznamená, že by bylo nesprávné tento koncept v odůvodněných případech použít. Ba naopak, v jistých situacích ani jinou možnost nemáme. Vyvstává ovšem otázka, jakým způsobem naložit s vypočtenou ztrátou ze snížení hodnoty, pokud byla identifikována na základě zkoumání penězotvorné jednotky. Má být celá ztráta alokována primárně na goodwill, podobně jako v IFRS? Nebo je správnější alokovat ztrátu proporcionálně na všechna aktiva? A co oceňovací rozdíl k nabytému majetku? Má se s ním nakládat jako s goodwillem, nebo jako s jinými položkami majetku? Obávám se, že na tyto otázky budeme v rámci českého účetnictví těžko hledat jednoznačnou odpověď. Je třeba zvážit všechny okolnosti a související skutečnosti, než se společnost rozhodne pro konkrétní účetní řešení. Zvolené řešení nesmí být zavádějící a musí vyhovovat základnímu požadavku na účetní vykazování, tj.podat věrný a poctivý obraz reálné ekonomické situace společnosti. Je otázkou, do jaké míry je možné požadovat na subjektech, které připravují účetní závěrky podle českých předpisů, aby dodržovaly detailní a komplexní řešení podle IFRS jenom proto, že zákon o účetnictví a prováděcí předpisy některé situace nepředjímají. Nicméně platí, že v případě řešení problematiky snížení hodnoty majetku dává smysl k IFRS a jím nastaveným principům alespoň přihlédnout.

Závěrem na téma snížení hodnoty aktiv si dovolím poznámku, že i v českých účetních závěrkách za rok 2008 je třeba očekávat častější výskyt této nákladové položky, ale způsob jejího stanovení nemusí být a asi ani nebude vždy konzistentní.

Rezervy na restrukturalizaci

Pro mnoho podniků bude důležitým tématem i otázka snižování počtu zaměstnanců. Tuto oblast řeší v IFRS standard IAS 37 – Rezervy, podmíněná aktiva a podmíněné závazky. Konkrétně se jedná o speciální kategorii rezerv, tzv. rezervy na restrukturalizaci. Restrukturalizace je program, který je naplánován a kontrolován managementem a významně ovlivňuje buď velikost, nebo způsob podnikání. Vykázat rezervu může podnik tehdy, pokud splňuje obecná kritéria pro vykazování rezerv, tedy zejména současnou existenci závazku jako důsledku minulé události. V případě rezerv na restrukturalizaci se ve valné většině případů jedná o konstruktivní povinnost, která vzniká, pokud podnik:

• má detailní plán restrukturalizace, který zahrnuje:
  
  
  • identifikaci části podniku, které se plán týká,
  • umístění, přibližný počet a funkce pracovníků, kteří dostanou kompenzaci za zrušení pracovních míst,
  • výdaje, které budou vynaloženy,
  • dobu implementace;
  
  
• začal již tento plán realizovat nebo jej oznámil stranám, kterých se týká (tedy zejména dotčeným zaměstnancům).

Standard IAS 37 také obsahuje detailní pravidla pro určení částky, kterou je třeba jako rezervu vykázat. Má se jednat o nejpřesnější odhad výdajů k rozvahovému dni, které podnik v budoucnosti zaplatí. Pokud je efekt časové hodnoty peněz významný, měl by být zahrnut do výpočtu výše rezervy. Diskontní sazba má být před zdaněním a má odrážet tržní situaci a rizika spojená s rezervou.

České účetní předpisy obsahují ve standardu ČÚS 004 – Rezervy mimo jiné návod pro vykazování rezerv na restrukturalizaci. Do určité míry se jedná o převzetí principů obsažených v IAS 37. Jsou zde však dva poměrně významné rozdíly:

• český předpis nestanoví povinnost vykázat rezervy v případě splnění určitých podmínek, ale dává společnostem možnost takovou rezervu vykázat,
• jako podmínku pro vykázání rezervy požaduje, aby program restrukturalizace byl schválen příslušným orgánem společnosti, ale nepožaduje, aby byli informováni dotčení zaměstnanci.

Obě výše uvedené odlišnosti jsou zcela zásadní. Bez poskytnutí informací o plánu restrukturalizace z pohledu IFRS společnosti nevznikl závazek, protože chybí protistrana, která by na podniku splnění plánu mohla požadovat (i přes ztrátu zaměstnání může být pro některé zaměstnance výhodné inkasovat odstupné poskytované v rámci programu). Navíc možnost volby vykázat rezervu, či nikoliv, snižuje srovnatelnost účetních závěrek různých subjektů.

Ukažme si rozdílnost přístupu podle IFRS a českých předpisů na jednoduchém příkladu: Management společnosti X v prosinci 2008 rozhodl, že propustí ke konci března příštího roku 150 zaměstnanců. Plán schválil příslušný orgán společnosti 17. prosince 2008. Management se však rozhodl, že zaměstnance ještě nebude o tomto plánu informovat, jednak aby jim nezkazil vánoční svátky, a za druhé aby nebyla negativně ovlivněna pracovní motivace zaměstnanců během měsíce ledna.

Podle IFRS společnost X nemůže k 31. prosinci rezervu vykázat, protože neinformovala dotčenou protistranu (zaměstnance), a nevznikl jí tedy závazek jako výsledek minulé události. Zajímavější je situace podle českých účetních předpisů. Společnost má možnost rezervu na restrukturalizaci vykázat, protože splnila požadavek pro tvorbu rezervy (rozhodnutí k tomu příslušného orgánu společnosti). Zároveň však neplatí povinnost rezervu vytvořit, takže se může stát, že ani v české účetní závěrce nebude rezerva vykázána.

Pro auditora vzniká zajímavá situace. Musí posoudit, která z možností dostupných podle platných českých předpisů je v případě společnosti X správná. Bohužel přílišná flexibilita české legislativy staví auditora do nevýhodné pozice, jestliže management bude trvat na zcela svobodné možnosti volby zakotvené v ČÚS 004. Jedinou oporou auditorovi po zvážení všech okolností je ustanovení zákona o účetnictví § 7 (2):

„... Tam, kde účetní jednotka může volit mezi více možnostmi dané účetní metody a zvolená možnost by zastírala skutečný stav, je účetní jednotka povinna zvolit jinou možnost, která skutečnému stavu odpovídá. ... “

Pro situace nejčastěji řešené v účetních závěrkách za rok 2008 nebude typické, že by schválený plán restrukturalizace byl dlouhodobý (tedy že by byl realizován v horizontu delším než 12 měsíců). Z tohoto pohledu není příliš významný ani další rozdíl, že podle IFRS se dlouhodobé závazky diskontují na současnou hodnotu a podle českých předpisů ne.

Z výše uvedeného vyplývá, že v praxi je třeba očekávat rozdíly při vykazování rezerv nejen mezi společnostmi používajícími IFRS a těmi ostatními, ale i navzájem mezi společnostmi vykazujícími podle národního účetního rámce. Nelehkým úkolem auditorů bude prosadit přístup, který v dané situaci nejlépe odpovídá dosažení obecného cíle účetního výkaznictví, tedy podání věrného a poctivého obrazu reálné ekonomické situace podniku.

Zveřejnění

Pro téma snížení hodnoty majetku i pro tvorbu rezerv na restrukturalizaci je poměrně důležitá otázka zveřejnění doplňujících informací v příloze k účetní závěrce – a to jak z hlediska IFRS, tak z hlediska české účetní závěrky. Pokud očekáváte, že IFRS na rozdíl od české legislativy poměrně podrobně předepisuje povinná zveřejnění v obou případech, nespletli jste se. Vzhledem k tomu, že zejména při posuzování snížení hodnoty majetku musí management přijmout celou řadu předpokladů a provést nemálo odhadů (které se často týkají budoucnosti), je požadováno, aby účetní závěrka uživatele o těchto úsudcích v dostatečném rozsahu informovala. Jedná se zejména o předpoklady použité při sestavení plánů a stanovení diskontní sazby. Dále je za určitých okolností požadováno poskytnutí tzv. citlivostní analýzy vlivu změn kritických proměnných použitých při výpočtu. Často jsou výsledky nejcitlivější právě na změny diskontní sazby.

Troufám si ovšem tvrdit, že v českých účetních závěrkách je otázka zveřejnění některých doplňujících informací snad ještě důležitější. Je to proto, že česká legislativa je poměrně nejednoznačná a uživatel účetní závěrky k plnému pochopení vykázaných informací potřebuje vědět, jakým způsobem společnost postupovala při řešení obou témat diskutovaných v tomto článku.

Nejen snížení hodnoty majetku a rezervy na restrukturalizaci

S jistotou lze konstatovat, že snížení hodnoty majetku a vykazování rezerv na restrukturalizaci nejsou jediná témata, která budou vyvolávat pozornost při sestavování účetních závěrek za rok 2008. Dalšími okruhy, které by měly být předmětem zvýšeného zájmu auditorů, jsou oceňování finančních investic, plnění závazků vyplývajících ze smluv s věřiteli (tzv. covenants), tvorba opravných položek k pohledávkám, problém zjišťování reálné hodnoty v podmínkách málo likvidních trhů s vysokou mírou fluktuace, otázka nepřetržitého trvání účetní jednotky a v neposlední řadě otázka událostí po datu rozvahového dne. V rámci daného prostoru není možné všechna zmíněná témata rozpracovat v tomto článku. Je však možné, že se časopis Auditor k některým z nich v tomto roce ještě vrátí.