S city na pracovišti opatrně

Leaders voice

My Češi jsme hodně benevolentní národ, co se týče sexu a vztahů, alespoň se to o nás říká. Možná právě proto mě v polovině devadesátých let, ještě jako mladého konzultanta v naší londýnské pobočce, překvapilo, když jsem byl upozorněn na směrnici, která poměrně striktně upravovala vztahy na pracovišti. Životní partneři, milenci, druzi, družky v podstatě nemohli ve firmě společně pracovat, a to obecně, nejen v přímém vztahu podřízenosti.

Dále směrnice pravila, že pokud se do sebe zakoukají dva již zaměstnaní konzultanti, je třeba věc neprodleně nahlásit a jakási komise se bude zabývat tím, jak dál. Tehdy jsem si říkal, co je komu do toho. Navíc mi připadalo dost nerealistické předpokládat, že se osobní vztahy na pracovišti v podstatě nenavazují, zvlášť když člověk v práci tráví takovou dobu.

Nakonec jsem si ale uvědomil, že se vlastně vůbec nejedná o útok na sexualitu či omezování osobních vztahů mezi lidmi. Byla to spíše anglosaská snaha dotáhnout do konce myšlenku férovosti, neprotežování a přirozené soutěživosti na pracovišti. Když dá charizmatický manažer viditelně přednost jedné ze svých kolegyň či podřízené, může zasít u ostatních méně „úspěšných“ negativní cit skryté žárlivosti, což už samo o sobě může snížit výkon celého týmu.

Důležitější však je, že zbytek kolektivu začne vnímat, ať již právem či neprávem, tento fakt jako potenciální protežování, a tudíž systémově neférové jednání. Párkrát jsem dokonce zažil, že city na pracovišti byly tak silné, že dotyčný manažer silně ovlivnil svou vlastní kariéru, neboť nemístně zasahoval do procesů firmy ve prospěch své kolegyně, která na něj byla citově vázána.

Nejsem moralista, neodsuzuji, jsem přece jen benevolentní Čech. Tato glosa ani není o tom, zda navazovat na pracovišti vztahy, či nikoli. Spíše jde o zamyšlení, jak je důležité mít v týmu nastaveno férové prostředí, které nedeformují jakékoliv nesrozumitelné postupy. Chci-li totiž ve společnosti vytvořit kulturu, která podporuje iniciativu a vysokou výkonnost, musím stanovit jasná pravidla, kterým každý rozumí, a stát za nimi. Právě takto vybudované profesionální prostředí dokáže kolikrát narušit maličkost, kterou si člověk zpočátku možná ani neuvědomí.

Asi každý z nás usiluje o úspěch a uspokojení v práci i v osobním životě, profesionalita spočívá v tom, stanovit mezi těmito světy jasnou hranici, se směrnicemi i bez nich.

V naší londýnské pobočce životní partneři v podstatě nemohli ve firmě společně pracovat, a to nejen ve vztahu podřízenosti.