DPH v automobilovém průmyslu

Pro výrobu automobilů je typické, že do výrobního řetězce je zapojeno více dodavatelů polotovarů a jednotlivých funkčních dílů než v ostatních výrobních odvětvích. Jednou z hlavních charakteristik daně z přidané hodnoty (DPH) je skutečnost, že touto daní jsou zatíženy všechny obchodované produkty bez ohledu na stupeň jejich zpracování či podílu na konečném výrobku. Aplikace DPH v automobilovém průmyslu proto přináší mnohá specifika a úskalí, přímo úměrná složitosti vztahů mezi společnostmi zapojenými do výrobního procesu.
           
V následujícím článku přiblížíme typické problémy, které se mohou vyskytnout v průběhu provádění auditu společností spojených s automobilovým průmyslem z pohledu DPH.


Nářadí

Patrně nejvýznamnějším specifikem automobilového průmyslu je problematika tzv. nářadí (označované také anglickým názvem „tooling“). Tímto pojmem se označují různé stroje, nástroje, formy na odlévání nebo tvarování, raznice či jiné podobné technologické součásti výrobního zařízení poskytované výrobcem automobilů dodavateli dílů.
           
Zjednodušeně řečeno: výrobce automobilů požaduje, aby díly vyráběné jeho dodavatelem přesně odpovídaly jeho požadavkům. A to nejen kvalitativně, technickými parametry, ale i cenově, přičemž je zároveň žádoucí, aby byly dané díly vyráběny pouze pro tohoto jednoho odběratele. Navíc výrobce dílů zpravidla před zahájením výroby nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, které by mohl investovat do nákladného výrobního vybavení. Nejsnazším způsobem, jak uvedené požadavky zajistit, je pro výrobce automobilů poskytnout dodavateli dílů potřebné nářadí na své vlastní náklady.
           
Daňová rizika plynou především z toho, že nářadí zůstává ve vlastnictví odběratele dílů. Často je nářadí, například forma, vyrobena přímo v zemi, ve které sídlí výrobce dílů, a to buď přímo jím, případně lokálním subdodavatelem. Forma je v průběhu své životnosti opravována či upravována. Doslouží-li, je prodána nebo zlikvidována v zemi, kde byla využívána, nebo je odeslána do státu, ve kterém sídlí odběratel dílů. Tyto pohyby majetku se mohou dít jak v rámci EU, tak i mimo EU.
           
Jaké jsou nejčastější chyby v praxi? Například nesprávné uplatnění systému zdanění pořízení zboží z jiného členského státu EU (zjednodušeně „reverse-charge“) v zemi pořizovatele formy v případě, že forma zůstává v členském státě EU, v němž byla vyrobena. Pokud je zároveň opomenuto odvedení lokální daně dodavatelem formy v jeho zemi, hrozí dodavateli dodatečné vyměření DPH a související úrok. Navíc vzhledem k časovému prodlení vlastník formy zmešká v zemi umístění formy lhůtu na žádost o vrácení DPH zaplacené při jejím pořízení. Stejné dopady má nezdanění prací provedených na formě lokální DPH v zemi jejího umístění.
           
Přestože pravidla pro uplatnění DPH v jednotlivých zemích EU jsou v zásadě jednotná, národní specifika přetrvávají. Některé členské státy EU (například Německo) umožňují, aby dodání nářadí jeho výrobcem bez fyzického odeslání do státu odběratele dílů mělo stejný daňový režim jako následné dodání dílů vyrobených za použití tohoto nářadí. To znamená, že i dodání nářadí výrobcem dílů je považováno za plnění osvobozené od DPH přesto, že nářadí fyzicky neopustilo zemi, ve které bylo vyrobeno. Dosud jsme v tomto textu pojem „dodání nářadí“ omezovali na plnění zahrnující fyzické dodání vyrobeného nářadí, kdy se z pohledu DPH jedná o dodání zboží. To není optimální z hlediska peněžních toků, neboť objednatel nářadí je často z jiného státu a zaplacenou DPH má šanci nárokovat pouze formou časově a administrativně náročné žádosti o vrácení DPH ve státě, v němž byla daň vybrána (v případě států mimo EU, se kterými Česká republika neuplatňuje princip vzájemnosti, může dokonce být DPH nákladem, neboť není možné ji nárokovat). Smluvní vztah, na jehož základě je nářadí dodáno, však často zahrnuje i úhradu nákladů na výzkum a vývoj, výrobu prototypu, odzkoušení vyrobeného nářadí a související kvalitativní testy vyrobených dílů, a teprve následně vlastní dodání, ke kterému dojde až v okamžiku, kdy je „testovací fáze“ úspěšně ukončena. Zde je vhodné zamyslet se nad tím, zda by bylo možné rozdělit poskytnuté plnění (dodání nářadí) v závislosti na jejich skutečné povaze a alespoň u části plnění se vyhnout nevýhodnému placení DPH v zemi výrobce nářadí uplatněním systému reverse-charge. To ovšem vyžaduje detailní rozbor právní situace v dotčených zemích a posouzení konkrétních smluvních podmínek.


Řetězové obchody

Pokud se obchody v automobilovém průmyslu uskuteční mezi jednotlivými členskými státy EU („intrakomunitární plnění“) a jedná se o dodání téhož zboží mezi více než dvěma osobami, jde o tzv. řetězové obchody.

Z pohledu uplatňování DPH u těchto obchodů je významný rozsudek Evropského soudního dvora č. C-245/04 známý pod označením EMAG Handel Eder OHG („EMAG“). V něm Evropský soudní dvůr judikoval, že v případě dvou po sobě následujících dodání téhož zboží mezi dvěma členskými státy EU, která jsou uskutečněna prostřednictvím pouze jedné dopravy, může být tato doprava přiřazena pouze k jedné dodávce. Jinými slovy, v případě dvou po sobě bezprostředně následujících dodávek téhož zboží mezi členskými státy EU, může být jako intrakomunitární dodávka označena pouze jedna z uskutečněných dodávek.
           
Jako praktický příklad můžeme uvést dodávku zboží z členského státu A do členského státu B (viz schéma EMAG):
           
Zboží je odesláno od prodávajícího (Dodavatel 1) přímo Konečnému zákazníkovi usazenému v členském státě B, ale faktura je vystavena Dodavatelem 1 ve prospěch v pořadí druhého dodavatele (Dodavatel 2) usazeného v členském státě B. Bezprostředně poté je dodávka zboží fakturována Dodavatelem 2 Konečnému zákazníkovi rovněž usazenému v členském státě B.
           
Ve světle uvedeného rozsudku je nutno posoudit, kterému z plnění, tj. zda plnění mezi Dodavatelem 1 a Dodavatelem 2 nebo plnění mezi Dodavatelem 2 a Konečným zákazníkem, je možno přiřadit dopravu zboží mezi členskými státy A a B. Toto plnění bude osvobozeno od DPH a druhé plnění bude podléhat dani. Problém, na který osoba účastnící se řetězového obchodu narazí, plyne z nejednotné úpravy DPH v členských státech EU. Přes harmonizaci DPH na úrovni EU se její uplatnění v uvedeném případě bude mezi jednotlivými členskými státy EU lišit. Shoda nebude panovat ani v názoru, které z výše uvedených dodávek zboží může být přiřazena doprava. Tato nejednotnost může vést k problémům při rozhodování o správném postupu z pohledu DPH a navíc oběma dodavatelům zároveň hrozí v určitých situacích registrace k DPH v druhém členském státě. Hledání správného řešení či pokus o daňovou optimalizaci tak vyžaduje znalost národní legislativy v oblasti DPH dotčených členských států EU.


Self-billing

V zájmu omezení problémů spojených s doklady od jednotlivých dodavatelů je výrobci v rámci automobilového průmyslu často využíván systém tzv. self-billing (samofakturace). Tento systém umožňuje, aby plátce uskutečňující zdanitelné plnění zplnomocnil k vystavení daňového dokladu svým jménem odběratele. Podmínkou tohoto postupu je, že se plátce, který zdanitelné plnění uskutečňuje, písemně zaváže přijmout všechny takto vystavené daňové doklady. Výhodou self-billingu je, že odběratel vystavuje faktury na přijaté zboží zpravidla již v závislosti na skutečném objemu dodaného zboží. Jeho použitím sice odběratel na sebe bere administrativní zátěž spojenou s vystavováním dokladů svého dodavatele, ale na druhou stranu může sám přispět k tomu, aby doklady, které jsou podkladem pro uplatnění jeho nároku na odpočet DPH, měly všechny potřebné náležitosti. Navíc jsou k dispozici včas. Uvedené platí i pro vystavování daňových dobropisů. Problematickou oblastí je přepočet zahraniční měny vyčíslené na vystavených dokladech na české koruny. Dle našeho názoru z dikce zákona o DPH vyplývá, že vzhledem k tomu, že daňové doklady jsou vystavovány jménem plátce, který zdanitelné plnění uskutečnil, musí kurz pro přepočet cizí měny na české koruny použitý na daňovém dokladu vystaveném odběratelem odpovídat kurzu, který používá dodavatel, protože ten odpovídá za údaje uvedené na vystavených daňových dokladech i v případě self-billingu. Výklady týkající se použití kurzu pro přepočet se však liší. Na základě odborné diskuse mezi zástupci Ministerstva financí ČR a zástupci Komory daňových poradců ČR byl publikován závěr, že při vystavování daňových dokladů odběratelem může být pro přepočet cizí měny na české koruny použit kurz platný pro odběratele, který vystavuje daňový doklad v souladu se zákonem o DPH.


Prokázání dodání zboží z tuzemska

Většina tuzemské výroby dílů a automobilů je určena pro zahraniční trhy. Z pohledu DPH jsou jak vývozy zboží do třetích zemí, tak dodávky do jiných členských států považovány za plnění osvobozená od DPH s nárokem na odpočet daně. Plátce neodvádí DPH na výstupu, přičemž má plný nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění použitých pro výrobu. Pro uplatnění tohoto osvobození je nezbytné splnit zákonem dané podmínky. V případě dodání zboží do jiného členského státu EU je zboží osvobozeno od DPH na výstupu pouze v případě, že bylo skutečně odesláno nebo přepraveno z tuzemska a plátce je schopen tuto skutečnost finančnímu úřadu prokázat. Daňovým dokladem o uskutečněném vývozu zboží je písemné rozhodnutí celního orgánu o vývozu zboží do třetí země, kterým je celním orgánem potvrzen výstup zboží z území Evropského společenství.
           
Z našich zkušeností vyplývá, že zatímco důkazním prostředkům o uskutečněném vývozu zboží je věnována zpravidla dostatečná pozornost, důkazní prostředky prokazující přepravu zboží do jiného členského státu bývají podceňovány, a to jak z hlediska jejich návaznosti k jednotlivým dodávkám, tak z hlediska jejich průkaznosti. V případě neprokázání přepravy prodávaného zboží do jiného členského státu EU však může dojít k odmítnutí uplatněného osvobození ze strany finančního úřadu a kontrola může vyústit do dodatečného vyměření daně na výstupu, jejíž pozdní úhrada je automaticky úročena. Navíc hrozí 20% penále z dodatečně vyměřované částky.


Testování

Přestože výrobci dílů či automobilů tvrdí, že jimi vyráběné produkty patří k absolutní špičce své třídy, setkáváme se s tím, že nakupují díly či vozy cizích značek, aby otestovali jejich vlastnosti. Toto testování pak může probíhat na kompletních vozech nebo pouze na jednotlivých dílech, které jsou nakoupeny samostatně nebo získány z nakoupených vozů. Z pohledu DPH je otázkou, nakolik bude možno nárokovat odpočet DPH z nakoupených automobilů a dílů, které jsou určeny výhradně pro testování. V případě samostatně nakoupených dílů je odpověď jednoznačná: jsou používány pro testování v rámci ekonomické činnosti a je možno uplatnit nárok na odpočet daně z kupní ceny. V případě osobních automobilů nakoupených za účelem testování je situace složitější, neboť zákon o DPH neumožňuje v současné době uplatnit nárok při pořízení osobních automobilů (kategorie M1 nebo M1G) nakoupených za jiným účelem než je následný prodej. Konkrétní situaci je proto vždy nezbytné blíže prozkoumat.


Ekologické daně v automobilovém odvětví

Od 1. ledna 2008 přibyly do skupiny nepřímých daní aplikovaných v České republice rovněž ekologické daně představované daní ze zemního plynu a některých dalších plynů, daní z pevných paliv a daní z elektřiny. Těmito daněmi jsou zatíženy předmětné komodity na úrovni jejich výrobce, popř. distributora. Zákon však za určitých podmínek umožňuje, aby byly obchodovány bez ekologické daně, a to za splnění zákonných podmínek. Jednou z těchto z možností je jejich následné použití v metalurgických procesech. A protože i v automobilovém průmyslu se s metalurgickými procesy můžeme setkat, například při výrobě nářadí či součástí automobilů, skýtá uvedené osvobození možnost pro daňovou úsporu, a to nejen v úrovni samotné ekologické daně, ale i DPH, do jejíhož základu ekologická daň vstupuje.


Distribuce a prodej vozů

Marketingové náklady

Daňové problémy řešené na úrovni distributorů a dealerů se z převážné části dotýkají vynaložených marketingových nákladů a uplatnění nároku na odpočet daně zaplacené na vstupu.
      
Od ledna 2009 dochází v zákoně o DPH k dlouho očekávané změně v případě poskytnutých reklamních předmětů. Nově zákon stanoví, že za dodání zboží se nepovažuje dodání reklamního nebo propagačního předmětu bez úplaty, pokud jeho pořizovací cena bez daně nepřesahuje 500 Kč. Byly vypuštěny omezující požadavky na označení reklamního předmětu obchodní firmou nebo ochrannou známkou poskytovatele reklamního předmětu nebo názvem propagovaného zboží či služby. Další omezující podmínkou kladenou na reklamní předměty do konce roku 2008 bylo, že nesměly být předmětem spotřební daně (s výjimkou tichého vína). Pro účely DPH tak od ledna 2009 zůstává jedinou omezující podmínkou cena.
           
Bezúplatné poskytnutí reklamního předmětu, jehož pořizovací cena bez daně nepřesáhne 500 Kč, pak není považováno za dodání zboží, a tudíž jeho poskytovateli nevzniká povinnost odvést daň na výstupu.
V případě, že hodnota reklamního předmětu přesáhne hranici 500 Kč, je poskytovatel povinen odvést DPH z pořizovací ceny tohoto nebo obdobného zboží, a pokud tato cena není známa, z celkových nákladů vynaložených k okamžiku jeho dodání, pokud při jeho pořízení uplatnil nárok na odpočet daně.
           
Uplatnění novelizované úpravy ale nebude bezproblémové, neboť pokud jde o umožnění nároku na odpočet DPH na vstupu, trvá návaznost na ustanovení zákona o daních z příjmů. To však ponechává definici reklamního či propagačního předmětu beze změny, tzn. včetně omezující podmínky týkající se uvedení obchodní firmy, ochranné známky či názvu propagovaného zboží či služby, stejně jako vyloučení předmětů podléhajících spotřební dani (s výjimkou tichého vína). A důsledky uvedeného nesouladu? Je otázkou, zda je možno uplatnit nárok na odpočet DPH v případě pořízení reklamního předmětu, jehož cena nepřesáhne 500 Kč, ale jenž nesplňuje uvedená omezení zákona o daních z příjmů. Může se také stát, že poskytnutí reklamního předmětu nebude dodáním zboží z pohledu DPH, ovšem nebude možné jej zařadit do daňově uznatelných nákladů pro účely daně z příjmů.
           
Častými marketingovými náklady, se kterými se můžeme setkat v automobilovém průmyslu, jsou náklady spojené s účastí zástupců odborných časopisů na tuzemských i zahraničních prezentačních a předváděcích akcích. Uplatnění nároku na odpočet daně z těchto nákladů je sporné. Na jednu stranu jsou tyto náklady určeny v podstatě na to, aby byly například testy vyráběných automobilů uveřejněny v odborných časopisech a prezentovány tak veřejnosti. Na druhou stranu jsou vynaložené náklady z velké části tvořeny výdaji na ubytování, stravování a dopravu novinářů. V případě recenzí se sice nabízí určité srovnání s formou placestrana né tištěné reklamy, ale vzhledem k nezávislosti novinářů nemusí být všechny recenze pouze pozitivní, a pak příměr s reklamou pokulhává. Dalším tématem je uplatnění DPH u předváděcích osobních automobilů. Tyto automobily jsou dealery používány k prezentaci vozu zájemcům o koupi a k poskytnutí možnosti jeho odzkoušení před jeho případnou koupí potenciálním zákazníkem. Návaznost použití předváděcích automobilů na ekonomickou činnost dealerů je v tomto případě zcela zřejmá. Přes naznačenou jasnou vazbu mezi nakoupeným předváděcím osobním automobilem a ekonomickou činností dealera zákon o DPH neumožňuje v současné době uplatnit nárok na odpočet daně při pořízení osobních automobilů, které nejsou bezprostředně určeny k dalšímu prodeji. Toto ovšem není možné pouze deklarovat. Účel, za kterým budou osobní automobily ve společnosti používány, se musí odrážet ve způsobu zaúčtování vstupní ceny těchto automobilů, a dále ve formě registrace těchto vozidel k provozu na pozemních komunikacích.
           
V rámci podpory prodeje automobilů se dále setkáváme s různými variantami poskytnutí odměn, např. za objem odebraného zboží, za včasné platby, za vybavení showroomu apod. Automobilový průmysl v této oblasti nemá tak významná specifika oproti jiným oborům, a proto pouze v krátkosti obecně uvedeme, že pokud je bonus navázán na konkrétní splnění podmínek v minulosti, například určitý objem odebraného zboží, včasné placení apod., záleží na tom, jaké ujednání existuje mezi výrobcem a distributorem nebo distributorem a dealerem. Pokud je ujednáno, že při splnění podmínek poskytuje jedna strana druhé slevu z původní ceny zboží, je možné vystavit v souladu se zákonem o DPH daňový dobropis snižující základ daně a daň. Ovšem stejně tak je možné vystavit i dobropis nedaňový.
           
Pokud je ujednáno, že při splnění určitých (kvantitativních nebo kvalitativních) podmínek náleží druhé straně určitý finanční bonus, pak je na místě, pokud distributor nebo prodejce vystaví fakturu na příslušný obnos, a to bez DPH, neboť ze strany příjemce finančního bonusu nejde o zdanitelné plnění.
Samozřejmě, pokud by však byl dealer odměňován například za to, jak jeho provozovna splňuje nastavené podmínky týkající se propagace zboží dodavatele, je pravděpodobné, že poskytl dodavateli reklamní službu, a takové plnění podléhá DPH.
           
Ožehavým tématem v automobilovém odvětví je problematika záručních oprav, která má sice totožné dopady ve všech výrobních odvětvích, avšak u automobilů jde téměř při každé záruční opravě o značné částky, přičemž na velký podíl prodejů do zahraničí je navázán i značný objem přeshraniční fakturace nákladů na záruční opravy. Zároveň u automobilů, které se bez problémů pohybují mezi různými státy, jsou záruční opravy poskytovány i v zemích, ve kterých nedošlo k prodeji vozu.
           
Z pohledu DPH dochází k provedení práce na movité věci, tedy plnění, které je zdaněno tam, kde k opravě dochází, pokud opravovaná věc zůstává ve státě, v němž k opravě došlo. Náklady na záruční opravy proto často procházejí řetězcem dodavatelů k výrobci zatíženy DPH, kterou výrobce může získat zpět pouze prostřednictvím systému tzv. vratek, a to z členských zemí EU a z nečlenských zemí, s nimiž existuje dohoda o vzájemném vracení DPH (v současné době jde o Švýcarsko, Norsko a Makedonii). Tento proces je ovšem časově a administrativně náročný, jak již bylo uvedeno výše.
DPH účtovaná výrobcům distributory ze zemí, s nimiž není nastaveno vzájemné vracení daně, je pro výrobce nákladem.
           
V této souvislosti se nabízí úvaha, zda je skutečně nezbytné, aby náklady na záruční opravy byly zatíženy DPH, zda nejde o kompenzaci, slevu z původní ceny zboží či o osvobozené plnění charakteru pojištění. To ovšem vždy vyžaduje pečlivý rozbor a posouzení konkrétních smluvních podmínek.


Zákazníci

Nárok na odpočet DPH u osobních automobilů

Přestože zákazníci nejsou přímo součástí výrobního procesu nových automobilů, je vhodné se na tomto místě věnovat i specifikům DPH z jejich pohledu. A to zejména z toho důvodu, že nemožnost uplatnění nároku na odpočet této daně u osobních automobilů fakticky ovlivňuje i dodavatele, kteří při plánování svých obchodních strategií musí brát v úvahu i daňové dopady u zákazníka.
           
Jak již bylo uvedeno, v České republice není v současné době možno uplatnit nárok na odpočet DPH z osobního automobilu (kategorie M1 nebo M1G), přestože bude používán pro podnikatelskou činnost plátce. Jedinou výjimku z tohoto principu představují osobní automobily nakoupené za účelem jejich dalšího prodeje, a to včetně osobních automobilů pořízených formou finančního pronájmu. V této souvislosti česká podnikatelská sféra jistě vítá dnes již zřetelné náznaky, že by mohlo dojít ke zrušení blokace nároku na odpočet DPH v případě použití osobních automobilů pro podnikatelskou činnost.
           
Často bývají kladeny otázky ohledně správného postupu v případě oprav osobních automobilů, nakoupených náhradních dílů či s vozem nakoupené nadstandardní výbavy, pokud je uvedena na daňovém dokladu samostatně. Přesto, že zákon o DPH striktně blokuje nárok na odpočet daně u pořízených nových osobních automobilů, a tudíž se může jevit jako nesystémové, že u jednotlivých dílů či doplňků nárok na odpočet daně existuje, je tento plně v souladu s ustanovením zákona o DPH.
Ten umožňuje uplatnění nároku na odpočet daně u všech nakoupených oprav, náhradních dílů a výbavy osobního automobilu, pokud je osobní automobil používán k ekonomické činnosti plátce, plátce má k dispozici daňový doklad a pokud nakoupené opravy a výbava nemají charakter technického zhodnocení osobního automobilu.


DPH u ojetých automobilů

Dalším specifickým problémem je uplatňování DPH při prodeji ojetých automobilů. Zákon o DPH zavádí speciální definici ojetého automobilu, kterým je každý automobil, jenž byl dodán po uplynutí 6 měsíců ode dne prvního uvedení do provozu, a který má najeto více než 6 000 km. V případě prodeje ojetých automobilů pak zákon umožňuje uplatnění tzv. zvláštního režimu pro obchodníky s použitým zbožím. Vzhledem k tomu, že zákon neomezuje uplatnění tohoto zvláštního režimu pouze na osobní automobily, může být aplikován i v případě prodeje ojetých nákladních automobilů. V rámci tohoto zvláštního režimu je DPH odváděna pouze z přirážky (marže) obchodníka a nikoliv z celé prodejní ceny, přičemž zvláštní režim je možné použít pouze v některých, zákonem přesně definovaných, situacích.

Plátce daně se může pro aplikaci tohoto zvláštního režimu rozhodnout. Uplatnění tohoto režimu tedy není povinné, a tudíž obchodník může zároveň prodávat ojetá vozidla i v rámci běžného režimu.

Režim zdanění marže je možné uplatnit i při přeshraničním dodání ojetých automobilů, kde je však nezbytné pečlivě sledovat, zda je s ohledem na uplatnění DPH legislativy státu osoby, která zboží dodává, vůbec možné zvláštní režim v tuzemsku použít.


Novela zákona o DPH od 1. ledna 2009

Tak jako ostatní daňové zákony je i zákon o DPH předmětem časté novelizace, a proto věnujeme závěrem několik řádek hlavním změnám, které přináší jeho novela účinná od 1. ledna 2009.


Nová obecná úprava finančního leasingu z pohledu DPH

Zákon o DPH přestává používat ustálené označení „finanční pronájem“ a nahrazuje je vymezením, že za dodání zboží se také považuje převod práva užívat najaté zboží na základě smlouvy, která stanoví povinnost nájemce nabýt zboží, které je předmětem smlouvy. Leasingová společnost bude odvádět DPH z celé hodnoty zboží prodávaného na základě uvedené smlouvy jednou částkou v tom zdaňovacím období, kdy došlo k předání předmětného zboží nájemci.

Zákon o DPH navíc zavádí speciální pojem „finanční pronájem osobního automobilu“, který oproti obecné úpravě finančního leasingu uvedené výše zahrnuje i situace, kdy je osobní automobil přenechán za úplatu do užívání podle smlouvy, která stanoví pouze oprávnění uživatele nabýt osobní automobil nejpozději úhradou posledního závazku. Důsledkem je, stručně řečeno, že v případě osobních automobilů nakoupených na základě smlouvy o finančním pronájmu zůstávají pravidla stejná i po 1. lednu 2009 a není rozhodující, zda předmětná smlouva stanoví povinnost nájemce osobní automobil odkoupit nebo pouze uvádí právo odkupu automobilu po skončení leasingové smlouvy.

Novela zákona o DPH dále nově upravuje pravidla pro dodání zboží prostřednictvím tzv. call-off skladů. Oproti dosavadní úpravě je povinností příjemce zboží zdanit jeho pořízení již v okamžiku, kdy je zboží dodáno do skladu. To může způsobit v praxi velké nesrovnalosti, např. proto, že není známa cena zboží.