Lisabonská smlouva: Bouře ve sklenici vody?

Další z neformálních debat sdružení Ano pro Evropu poodhalila rozdílnost názorů v evropských otázkách. Lisabonská smlouva vyvolává mnoho vášní a polemik. Zatímco v ostatních státech byla přijata poměrně hladce (Maďarsko, Slovensko a další státy), v Česku prochází přísnou revizí.

Nic proti tomu, obsahuje celou řadu nejasností, prozatím je však (soudě podle této debaty) podřízena spíše stranickému hašteření než skutečné diskuzi o dokumentu. Přestože by mělo být především v zájmu vlády, aby co nejrychleji vysvětlila a obhájila to, co v Lisabonu podepsala, stížnosti senátorů ODS ji nejspíš pozdrží až do září, kdy by měl Ústavní soud rozhodnout, pak teprve může Senát o smlouvě hlasovat. Stane-li se tak, není zcela jisté, protože situaci komplikují senátní volby, plánované na konec října.

Debata, kterou pořádalo sdružení Ano pro Evropu, opět potvrdila neujasněnost postojů české vlády. Premiér Topolánek smlouvu podepsal, Evropská unie do ní začlenila české připomínky a další polemika už se netýká sporných bodů smlouvy, ale spíše osobních postojů, je demonstrací „historických debaklů“ a obav ve smyslu české podřízenosti.

Evropské noviny zaznamenaly rovněž názor právníka. Odpovídá Jan Procházka z Ambruz & Dark, advokátní kanceláře přidružené ke světové poradenské firmě Pricewaterhouse Coopers.

* Kritizována byla jak evropská ústava, tak také Lisabonská smlouva – stále se jeví jako výhodná pouze pro tzv. silné státy (resp. pro Německo). Nakolik jsou podle vás tato tvrzení oprávněná a co vy osobně považujete za největší nedostatky – a to jak z hlediska fungování EU, tak i s ohledem na postavení členských států v EU?

Dosud se v rámci evropských institucí důsledně uplatňoval princip, kdy váha jednotlivých členských států při rozhodování neodpovídala počtu jejich obyvatel (malé státy byly relativně zvýhodněny). Lisabonská smlouva toto částečně posouvá. Například v klíčové instituci – Radě ministrů – bude hlasovací síla každého členského státu odpovídat počtu jeho obyvatel. Tím se posílí pozice velkých členských států. Takto zjednodušený způsob hlasování odpovídá cíli, který měl být institucionální reformou naplněn – zjednodušení a zpřehlednění struktury EU, a tím i její přiblížení lidem. Zatímco Evropská ústava měla dosavadní smluvní základy EU zcela zrušit a nahradit jedním dokumentem, Lisabonská smlouva naopak představuje pouze novelu stávajících smluv. Na staré smlouvy se snaží naroubovat maximum ustanovení z odmítnuté euroústavy. Paradoxně tak ale vytváří systém, který bude pravděpodobně ještě komplikovanější než ten nynější. Namísto zprůhlednění činnosti a struktur EU a jasného vymezení vztahů mezi EU a jejími členskými státy může přijetí Lisabonské smlouvy znamenat v mnoha směrech zachování současné nepřehlednosti.

* Lisabonskou smlouvou se bude zabývat Ústavní soud. Požádal jej o to Senát, který navrhl, aby ústavní soudci posoudili soulad smlouvy s českým ústavním pořádkem. Lze již v tuto chvíli předjímat výsledek?

Lisabonská smlouva je první mezinárodní smlouva, která bude Ústavním soudem věcně posuzována. Jde o text mimořádně komplikovaný, takže předvídat výsledek je možné jen stěží.

* Irsko jako jediné volí schválení referendem. Jaké výhody a nevýhody skýtá podle vás tento postup? Je vhodný pro české prostředí?

Výhodou referenda by byl jistě zvýšený zájem lidí o evropské otázky. Také veřejná diskuze k Lisabonské smlouvě by byla intenzivnější. Na druhé straně by přirozeně vznikl prostor pro nejrůznější populistické interpretace Lisabonské smlouvy a dezinformace. Referendum o Lisabonské smlouvě není podle mého soudu vhodné. Složitý dokument jakým Lisabonská smlouva je, se jen obtížně redukuje na jedinou otázku, na níž lze odpovědět „ANO“ nebo „NE“. Z historie víme, že v evropské integraci nic nejde najednou, ale že je třeba jít kupředu postupnými kroky. Takovým krokem je i tato smlouva. Lisabonská smlouva například znamená, že EU bude mít svoji právní subjektivitu, bude mít nejen společnou politiku v oblasti vnitřní bezpečnosti, tj. boj proti organizovanému zločinu, terorismu či ilegální imigraci, ale umožní i sbližování trestního práva, boj proti korupci apod. V této oblasti nyní bude Rada hlasovat kvalifikovanou většinou, normy bude navrhovat Komise, Evropský parlament bude spolurozhodovat a soudní dvůr přezkoumávat. To doposud nebylo. I v zahraniční politice budou posuny, přestože ne takové, jaké bych si představoval. Ale EU bude mít jednoho představitele pro vnější vztahy, který se bude moci opřít o vznikající evropskou diplomacii.