Evropské právo nemusí být hrozbou

Právo Evropské unie (EU) bývá pro české podnikatele velmi často noční můrou. Zahrnuje totiž směrnice, nařízení či rozhodnutí, která tvoří primární právo EU. Tomuto právu podléhají i členské země. „Existují však i výjimky, je tady například princip subsidiarity,“ říká v rozhovoru pro Lobby Jan Procházka z Ambruz & Dark, advokátní kanceláře přidružené ke světové poradenské firmě PwC.

* Jakým způsobem zasahuje komunitární právo do života českých podnikatelů?

Komunitární právo je právo vznikající v rámci orgánů a struktur Evropské unie. Je společné a stejné ve všech sedmadvaceti členských státech EU, v mnoha případech ukládá povinnosti přímo jednotlivcům nebo firmám, v jiných případech harmonizuje právní předpisy v členských státech tak, aby byly stejné či podobné. Navíc v zásadě platí, že právní předpisy EU jsou těm národním, například českým, nadřazeny a mají před nimi přednost.

* Jak dlouho má členský stát na to, aby zavedl směrnici do svých právních norem, a jaké jsou sankce v případě nedodržení této lhůty?

Lhůta pro převedení směrnice do národního právního řádu je stanovena vždy v příslušné směrnici, zpravidla je však dvouletá.

* Máte aktuální informace o tom, jak si v tomto ohledu vede Česká republika? Vím, že jsme čelili několika žalobám.

Bohužel Česká republika patří v oblasti implementace evropských norem do svého právního řádu k nejhorším členským státům Evropské unie.

* Od našeho vstupu do EU podala Evropská komise žaloby na ČR hlavně kvůli nedostatečné implementaci směrnic v oblasti zdravotnictví. Můžete na tomto případu rámcově nastínit „pracovní postup“ při řešení takovýchto žalob?

Důležitá je podle mého názoru i fáze před podáním žaloby, kdy se Evropská komise vždy příslušného členského státu dotáže, proč dosud neimplementoval příslušnou směrnici, a dá mu určitý čas k nápravě. Žaloba k Evropskému soudnímu dvoru je tedy skutečně krajním prostředkem řešení situace, kdy členský stát na podněty Evropské komise nereaguje nebo reaguje jen nedostatečně.

* V některých případech jsme naopak agilnější než Evropská unie. Jistě bychom i zde našli nějaký příklad.

Známý je třeba případ v oblasti hygienických předpisů pro stravovací zařízení. Pikantní je na tom to, že v mnoha případech evropské normy ani zdaleka neplníme, někdy na základě povolených přechodných období, často však prostě proto, že jsme naše předpisy včas nepřizpůsobili těm evropským.

* Některé směrnice ale vynikají svou absurdností. Jak se s tímto vypořádat?

Dost možná to plyne z toho, čemu se říká demokratický deficit EU. Rozhodující slovo při přijímání evropských předpisů totiž mají spíše nevolené či byrokratické orgány, jako je Rada ministrů či Evropská komise. Zákonodárné pravomoci demokraticky zvoleného Evropského parlamentu jsou oproti tomu malé. Možnost občanů EU ovlivnit tvorbu evropských norem je tak velmi omezená, neboť k Radě ani Komisi nemají přímý přístup.

* Jakým způsobem se tedy lze bránit proti takovýmto nařízením?

Jakmile je právní předpis EU přijat a vydán, nemají jednotlivci nebo firmy v zásadě žádnou možnost, jak dosáhnout jeho zrušení. Naopak členské státy jsou povinny skrze své soudy a správní orgány vynucovat dodržování evropských předpisů, případně uvést své národní předpisy do souladu s evropskými.

* Lidé si často pletou Evropský soudní dvůr, respektive Soudní dvůr Evropských společenství, Soud prvního stupně a Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ke kterým z nich mají přístup občané a nakolik jsou podle vás v jejich oslovování aktivní?

Občané mají přístup k Soudu prvního stupně a Soudu pro lidská práva, k Evropskému soudnímu dvoru pak spíš jen zprostředkovaný přes národní soudy. Zatímco Soud pro lidská práva je u nás považován téměř za další odvolací instanci proti rozhodnutí našich soudů, není aktivita jednotlivců vůči soudům Evropské unie zatím nijak velká. Je to dáno i relativní krátkostí našeho členství v EU, přístup k těmto soudům je navíc podstatně omezenější.

* Hodně se mluví o zneužívání dominantního postavení na trhu v rámci komunitárního práva. Jak se mohou v těchto případech malí podnikatelé bránit?

Ve většině případů je příslušným orgánem k řešení takových stížností český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, i když jde o zneužívání dominantního postavení podle evropského práva.

* Řada nařízení má i jiný charakter – celkově mohou ekonomice pomoci, ale v jednotlivých zemích mohou způsobit nemalé potíže. Pamatuje evropské právo i na takové případy?

Jedním ze základních pilířů evropského práva je princip subsidiarity. Stručně řečeno, Evropská unie má regulovat určitou věc jen tehdy, pokud není její regulace na úrovni jednotlivých členských států možná nebo účelná. Praktické použití této zásady je však problematické, zejména proto, že je dosti obecná a její naplňování je jen stěží měřitelné. Děkuji za rozhovor.