Co může přinést spolupráce externího a interního auditu

V České republice lze v poslední době sledovat postupný trend zvyšování zájmu vedení mnoha společností o služby interního auditu. Podle průzkumu na toto téma provedeného společností PwC ve spolupráci s Českým institutem interních auditorů mělo v roce 2006 již
80 % respondentů samostatné oddělení interního auditu (v roce 2003 to bylo jen 41 % společností, v roce 2001 pouze 36 % společností). Zavedení interního auditu a jeho dostatečná podpora je, až na výjimky (např. u finančních institucí), dobrovolné rozhodnutí managementu společností s cílem zvýšení úrovně interního kontrolního prostředí a řízení a správy společnosti (corporate governance).

Druhým významným nástrojem kontroly uvnitř společností je externí audit. Ten je však pro řadu firem, na rozdíl od auditu interního, ze zákona povinný. Lze říci, že naprostá většina společností, které mají vlastní oddělení interního auditu, jsou natolik velké, že podléhají i auditu externímu. S ohledem na výše zmíněnou skutečnost, tedy že společnosti dobrovolně rozšiřují svůj kontrolní rámec o interní audit a zároveň podléhají auditu externímu, se nabízí otázka, nakolik přínosné je vzájemné sladění obou kontrolních mechanismů, resp. podpoření jejich vzájemné spolupráce. Neměly by tyto oblasti spíše zůstat nezávislé jedna na druhé? Nepovede podpora spolupráce k přemrštěnému „nabobtnání“ kontrolní funkce a s tím spojenému navýšení celkových nákladů na tuto oblast?

Při uvažování o možnostech jejich vzájemné spolupráce je nutné si vymezit jejich společné nebo naopak rozdílné znaky. „Dobrovolnost“ byla již zmíněna. Další významný rozdíl mezi externím a interním auditem spočívá v záběru pokrytých oblastí a služeb, kterou oba kontrolní mechanismy poskytují. Externí audit by měl vlastníkům a vedení společnosti poskytnout v závěrečné zprávě nezávislý názor, resp. výrok, zda účetní výkazy vyjadřují pravdivý a věrný obraz finanční pozice a finančních výsledků společnosti, a zda byly tyto výkazy vytvořeny v souladu s příslušnou regulací (např. zákonem o účetnictví). Interní audit má v moderním pojetí naopak mnohem širší záběr. Nemá pouze ujišťovací, resp. kontrolní funkci, ale měl by působit i v roli interního poradce poskytujícího přidanou hodnotu ve formě např. zvýšení efektivity prováděných procesů.

Z rozdílných cílů externího a interního auditu tedy vyplývá i rozdílný rozsah jejich činností. Externí audit je zaměřen především na finanční výkazy a finanční procesy, interní audit se navíc zaměřuje na „operativu“ jako takovou (např. marketingové procesy, oblast kvality), oblast souladu s regulatorními a interními předpisy. Výstupy interního auditu jsou doporučení ve výše zmíněných oblastech a následné sledování provádění nápravných opatření.


Vzájemná spolupráce

Jakým způsobem tedy s ohledem na zmíněné společné a rozdílné znaky externího a interního auditu může docházet k jejich vzájemné spolupráci? Nezbytnou podmínkou je splnění několika základních předpokladů, a to především vymezení vzájemné spolupráce. Jak by z pohledu interního auditu měla vypadat, je popsáno v Rámci profesionální praxe interního auditu, v části doporučení pro praxi číslo 2050 -1 „Koordinace“. Aby mohla být spolupráce úspěšná, je nejprve nutné určit odpovědnou osobu, která bude spolupráci řídit. Oblast spolupráce by měla zahrnovat:

• tvorbu společných auditorských strategií tak, aby pokrývaly požadované oblasti,
• stanovení pravidel komunikace (mezi interním a externím auditem navzájem, s vedením společnosti),
• nastavení, případně sjednocení auditorské metodologie a systému dokumentace za účelem vzájemného sdílení výstupů.

Externí auditoři se při posuzování míry a způsobu spolupráce řídí Mezinárodními auditorskými standardy, konkrétně standardem ISA 610 (Posuzování práce interního auditu). Posuzuje se zejména nezávislost, kompetence a kvalita interního auditu. Pokud je ve shodě s výše uvedenými požadavky, externí auditor musí přistoupit k ohodnocení jednotlivých výstupů (kontrol provedených interním auditem) z hlediska jejich použitelnosti.

Ideální spolupráci externího a interního auditu tedy lze charakterizovat jako jasně nadefinovaný, řízený a sledovaný proces v gesci odpovědné osoby (interního auditora), přičemž interní audit splňuje v rámci svých výstupů externímu auditu požadavky v oblastech nezávislosti, kompetence a kvality. Externí a interní auditoři úzce spolupracují při hodnocení stavu kontrolního prostředí, při plánování strategie a průběhu auditu, sdílení zkušeností a testovacích metod a úprav testovacích procedur pro pokrytí rizikovějších oblastí, dále při vytváření auditorských závěrů a při komunikaci s managementem nebo vlastníky společnosti.

Přínosy výše uvedené spolupráce lze tedy rozdělit do dvou základních oblastí: zvýšení kvality ujišťovací funkce u finančních výkazů, a to jak u externího, tak u interního auditu, a optimalizace interních a externích zdrojů.


Auditorská praxe v českých společnostech

Doposud jsme se zabývali ideálním stavem spolupráce externího a interního auditu. Jaká je však skutečná praxe ve společnostech v České republice? Skutečností je, že externí auditoři často s interními auditory aktivně nespolupracují. Tato situace má dva hlavní důvody.Za prvé omezený rozsah prací externího auditora spolu se zavedenými auditorskými postupy, především na zakázkách menšího rozsahu, neumožňuje z hlediska celkové efektivity aktivní zapojení interního auditu.Druhým důvodem je skutečnost, že interní audit v mnoha společnostech nedosahuje nároků, které na něj jsou kladeny jak externími auditory, tak i mezinárodními standardy pro praxi interního auditu (standardy IIA).Mezi nejčastější nedostatky patří nízká kvalita pracovních postupů, nedostatečný plánovací proces, neprůkazná pracovní dokumentace, ale i porušení principu nezávislosti interního auditu, např. v rámci organizačního začlenění. V úvodu již zmiňovaný průzkum též zjistil, že pouze 21 % oslovených společností mělo v roce 2006 zřízeno výbor pro audit, ve kterém jsou zastoupeni i jiní než výkonní ředitelé. Tento fakt může mimo jiné vést k absenci strategie interního auditu a nedostatečné operativní kontrole plánování a průběhu činností interního auditu. Dalším poměrně častým problémem bývá nedostatečná profesní kvalifikace osob provádějících interní audit.

S ohledem na možný nízký zájem externího auditu na zvýšení spolupráce s interním auditorem lze uvést, že iniciativu v tomto ohledu musí převzít výbor pro audit, resp. oddělení interního auditu ve společnosti jako takové. Uvedené přínosy by se měly stát impulsem těchto změn. Je zřejmé, že bez skutečně fungujícího interního auditu nemá smysl o výše uvedené spolupráci uvažovat a ani externí auditor by takovou spolupráci nemohl využít. Na druhou stranu zvýšení kvality interního auditu pomůže i auditu externímu. V praxi se však lze setkat i s tím, že externí auditor může být do určité míry rezistentní k takovéto změně. Pokud ovšem bude společnost externímu auditorovi nabízet jako partnera kvalitní oddělení interního auditu, proč se nezamyslet nad hledáním nového přístupu?